Pospíchal: Optimismus pro budoucnost
Libor Koubek<em>Mé rozhodnutí podepsat v roce 1977 smlouvu v Bohemians považuji za šťastný moment svého fotbalového i lidského života. Chtěl jsem tehdy z Plzně do Prahy a shodou okolností jsem si mohl vybrat - Spartu, Slavii, či Bohemians. Díky spojení svého trenérského osudu s klokany jsem mohl prožít zvláštní bohatý proces praxe, zkušeností, lidského a fotbalového poznání a být jedním ze subjektů vztahů, které lze v naší kopané považovat - aspoň z mého hlediska - za výjimečné.<br /> <br /> Když jsem se trochu zabydlel v zelenobílém táboře, začal jsem cítit vliv určité letité tradice. A nejen já. Dolíček sužoval jakýsi bacil průměru. Začátek byl už asi v tom, že Bohemka byla považována po desetiletí v pražském prvoligovém světě za klub spíš okrajový, i když sympatický. Byla tu usazena atmosféra srozumění, že nám přísluší střed tabulky. Myslím, že prvním vítězstvím byl moment, kdy se nám podařilo časem všechny přesvědčit, že je třeba jít na špici.</em>
S hráči to bylo složitější, ale bylo na čem stavět. Existoval dobrý základ z práce mého předchůdce B. Musila a celé to; podhoubí se postupně přizpůsobovalo. Ti hráči, kteří nechtěli jednoznačně přistoupit na tento trend, byli časem nahrazeni. Museli přijít noví, nezatížení tradicí průměru, ctižádostivé typy, jež denně a bez zábran přijímaly heslo - špice. Nebyl to jednoduchý proces.
Jednu z klíčových rolí v něm sehrál Karol Dobiaš. Silné hráčská osobnost, která ovlivnila myšlení všech fotbalistů, Vzor profesionálního přístupu a ještě něco navíc. Typ, který chce neustále vyhrávat i tou poslední buňkou v těle a žene k tomu i ostatní. Jsem přesvědčen, že pod jeho vlivem se změnilo i myšlení Panenky. Tonda jako vynikající jedinec vyrůstal v ovzduší zmíněné tradice a aniž by si to uvědomoval, tak ji přijímal, ačkoliv svými kvalitami čněl vysoko nad ní. Ale vedle Dobiaše ji překonal a jednoho dne s ním souzněl - proč být třeba šestí, když můžeme být první či druzí. Byl zde už Bičovský, který měl přirozenou touhu být členem co nejlepšího týmu a pak Prokeš, příklad fotbalisty, jemuž byla nadělena kromě talentu nesmírná poctivost, rovnováha a neokázalá ctižádost, plynoucí právě ze svědomitosti. Tito čtyři vytvořili jádro budoucího mužstva. V zájmu našich cílů se podařilo zavést poměrně tvrdou kázeň a pořádek. Všichni postupně pochopili, že jiné cesty není. Kdo nechápal nebo nechtěl, neměl dlouho šanci. Velkou oporou v této práci mi byl i Pepík Zadina, který se mnou pracoval od 1. ledna 1978.
Změna myšlení a režimu byly základními kameny a ty se neusazovaly snadno. Ve spolupráci se stabilním funkcionářským zázemím vznikalo pomalu soukolí, fungující nikoliv bez problémů, ale nezadržitelně posouvající vývoj dopředu, Práce s mládeží, vyhledávání talentů, realizace přestupů atd. Hráči přicházeli a odcházeli. Někteří, přestože měli značné předpoklady, prostě nedokázali zapadnout. Další příchody vytvářejí zvláštní typologickou mozaiku. Například Chaloupka Ondra a Zelenský přišli jako hotoví fotbalisté, velmi talentovaní, schopní se přizpůsobit a tvrdě pracovat, stát se očekávanými oporami a dotáhnout své ambice vysoko.
Jiným případem byl třeba Jakubec, odchovanec, v dorosteneckém věku nijak výjimečný, který se vrátil přes Meteor 8 a vojnu v Karlových Varech Jeho přístup k přípravě a hře byl velkým přínosem. Možná si dnes málokdo uvědomí, že velmi výrazně ovlivnili Bohemku takoví dva hráči, jimiž jsou Koukal a Mičinec. Hráli na vojně v Táboře a byli považováni za průměrné. Přišli sem a hrozně chtěli. Svou pílí a zaujetím poznamenali ostatní - najednou si všichni museli všimnout, že ti dva prokázali ohromný vzestup a vytlačili ze sestavy jiné, kteří si mysleli, že mají místo v sestavě pod penzí. A vytlačili je výkonem - ničím jiným. Takové příklady skutečně táhnou. Nebo Marčík - mohl by být i zahořklý, protože jednou už odtud musel odejít kvůli prohřeškům v životosprávě, ale vrátil se jako vyměněný, pro mužstvo by byl udělal cokoliv a velmi dobře hraje venku.
V tom celkovém hráčském vývoji za zvlášť pozoruhodné považuji příchody Čermáka a Sloupá. Čermákův přestup z Ostravy byl dost diskutabilní a přiznám se, že ani já jsem zpočátku nebyl velkým optimistou. Byl vlastně odepsaný, sám skeptický, ale v dolíčku našel druhé mládí. Trénoval víc než ostatní, dřel a za pár měsíců - nedokázali jsme si útok bez něj představit. A Sloup? ,,Zavátý" zapomněním a průměrem v Plzni, ve Vršovicích zpočátku provázený i nevolí publika... Snad pro něj bylo dobré i to, že mu to zpočátku nešlo, zakousl se a výsledek znáte. Tihle dva to dotáhli až do reprezentace v poměrně "vysokém" věku a dokázali, že i starší fotbalista je schopen ve vrcholové kopané dalšího vzestupu, když chce. Čermák se Sloupem jsou vlastně protipólem Koukala a Mičince. Samozřejmě bych takhle mohl pokračovat dál, ale tohle byly ty typické úkazy v budování celku, který nakonec získal titul. Jsem hrdý na to, že už čtvrtý rok se Bohemians nejvíce podílí na "dodávkách" do reprezentace. Jsem přesvědčen o tom, že někteří hráči měli oblékat dres ČSSR už před Španělskem a na MS mělo jet 5 až 6 našich hráčů. V té době jsme hráli nejlepší kopanou, vzpomeňme jat na podzim 1979 a standard dalších ročníků.
Proč nehráli - to je jiná otázka. Je paradoxem, že titul jsme získali v době, kdy naše hra už nebyla tak oslnivá a měli jsme spoustu problémů. Nevyhneme se dalším změnám, třeba i přes dílčí neúspěchy, ale cítíme, že je nutné pokračovat v nastoupené cestě vysokých nároků. Některým fotbalistům, kteří - ač ještě v mládí - už zdánlivě dosáhli vysokých met, je třeba dát pocítit konkurenci. Vezměme za příklad třeba naši brankářskou dvojici. Tímto způsobem jsme vystavěli mistrovský tým a stejnou cestou povede i jeho obměna a další vývoj. To považuji za tu nejzdravější metodu.
Působím v Bohemians už osmý rok a lidsky jsem naplněn pocitem, že jsem hráčům a funkcionářům oddílu velice zavázán. Poznal jsem, na rozdíl od mnoha jiných kolegů, že ve vrcholové kopané lze pracovat na základě seriózních a lidsky cenných vztahů. Možná v jiném oddíle bych trenérem už dávno nebyl. Mohl bych se stát obětí vlastních zdravotních problémů, které by jinde postačily jako dostatečná záminka pro opatření náhrady. A bývá to docela normální, když výbor sesadí trenéra kvůli reptání hráčů. Tady se to nestalo, protože existovala stabilita, koncepce a důvěra. Nikdy se nestalo, že by mi výbor zasahoval do práce s mužstvem, mluvil do sestavy a podobně. Funkcionář a hráči mě neobětovali v žádné z vypjatějších situací, které jsou v oddílech normální a žádnému se nevyhnou.
Například na jaře 1983 dorostlo moje nedorozumění s jedním fotbalistou tak daleko, že jsem chtěl skuteční odejít. Byla to nejvážnější krize, ve světě kopané však běžná, jaká pokládá "figury" i třeba v Realu či Bayernu. Dnes uznávám svou chybu, že jsem měl poslechnout funkcionáři a ponechat řešení jim. Nic by se nestalo. Dnes bych podobnou situaci neřešil svým odchodem. A díky této zápletce dnes už neexistují podmínky pro to, aby se podobné okolnosti opakovaly. Nehovořím o tom proto, abych po čase něco vysvětloval, alt abych zdůraznil zobecňující význam a přínos analogických krizových jevů pro "zdravotní stav'' organismu oddílu vrcholové kopané. V Bohemians se tím stalo tohle ústrojí zdravější, hráčsky, funkcionářsky, trenérsky. A v této lidské kvalitě současného zelenobílého bílého fotbalu, v jeho zdravém jádru, plném obětavosti a pracovitosti, vidím optimistickou budoucnost klokanů pro další léta.
(vzpomínky pana Pospíchala z roku 1985)
Fotbalový životopis:
Narozen 26. 6. 1936. Začínal ve Slezské Ostravě, 1951 až 1955 v dorostu Vítkovic, 1955-57 jako voják v dresu Tankisty Praha, 1957 až 1964 Baník Ostrava, 1964 až 1968 Sparta Praha, 1968 až 1971 FC Rouen (Francie). Účastník "stříbrného" MS v Chile, křídelní útočník. Trenérskou dráhu začal v divizním TJ Břevnov (1971-72), pokračoval jako prvoligový trenér v Baníku Ostrava (1972-75) ave Škodě Plzeň (1975 až 1977). Od léta 1977 byl trenérem Bohemians. Jeho působení bylo částečně přerušeno zdravotními problémy a v r. 1983 se krátce vzdal vedení týmu, jehož se však ujal opět po 9. kole podzimu 1983-84. Převzal mužstvo od J. Rubáše s úkolem v zájmu reprezentace zastavit pokles úrovně hry a navázat na svou předchozí úspěšnou činnost. Poslednímu desetiletí Bohemians vtiskl svou prací výraznou pečeť. Pod jeho vedením skončilo mužstvo nejhůře šesté, dobylo jedno čtvrté, čtyři třetí, jedno druhé a jedno první místo.
V ročníku 1987/88 vedl Pospíchal mužstvo Slavie, se kterou skončil na šestém místě. To už sužovaly vážné dlouhodobé potíže se srdcem, kvůli nimž musel s trenérskou kariérou předčasně skončit. Několik operací nemocného srdce, přestože dopadly dobře, se na Pospíchalově zdravotním stavu podepsalo značně nepříznivě. Přesto se o fotbal dál živě zajímal, chodil nejen na ligu, ale zhusta navštěvoval i zápasy nižších pražských soutěží. Pro své otevřené kritické názory patřil donedávna především mezi fotbalovými žurnalisty k žádaným expertům.V roce 1996 byl Pospíchal za dlouholetý přínos českému fotbalu odměněn Cenou Václava Jíry.
Kvůli nemocnému srdci byl v minulých dnech hospitalizován v pražském Institutu klinické a experimentální medicíny v Krči, kde v úterý zemřel.