Virtuální Ďolíček

Stal se nejoblíbenějším hráčem Bohemky za loňský rok a byla to správná volba - Radek Sňozík je skutečný bohemák. Kávu přinesl v hrnečku s klokanem, ze kterého sám pije už od dětství. „Na svůj věk si vůbec nepřipadám,“ vypráví jednatřicetiletý brankař, a pak se zamýšlí například i nad starým pokřikem: „Posero, posranej!“<br /> <br /> Kdo je podle Radka největší srandista v kabině a kdo největší manekýn ? Která kapela, film ... jsou jeho nejoblíbenější ? Co nám prozradila přítelkyně Pavla ? To vše najdete v dalším rozhovoru z rubriky Kolisova zpověď.

Hele, koukám na ten hrnek... 

...ten je ještě z osmdesátých let.

Chápu správně, že jsi byl odjakživa jedním z nás?

...no jo, byl. Fotbal jsem vnímal právě od počátku 80. let, kdy Bohemka začala vyhrávat, a fandil jsem jí vždycky. Když jsem do ní přestoupil, radši jsem o tom moc nemluvil - říkal jsem si, že tady se asi všichni bijou do prsou, jak byli odjakživa klokani... Ale kdybys přijel k našim do Tachova, tak v mém dětském pokoji najdeš třeba i staré zelenobílé vlaječky. Já prostě uctíval Tondu Panenku, Zdeňka Hrušku, a tyhle frajery.

Vzpomínáš si na mistrovskou sezónu?

To mi bylo osm, takže jen matně, z televizních záběrů: našťouchaný Ďolíček, moře řvoucích lidí, nádherná atmosféra.

V útoku mě neuvidíte

Radku, ty občas uděláš kličku útočníkovi, a to vždycky šednu. Co na to říkají trenéři?

Nikdy neprotestovali. Když jsem začínal, tak se po gólmanech ještě tolik nechtělo, aby hráli nohama, ale já už tehdy hodně vybíhal, ukopával útočníkům dlouhé balóny, snažil se rozehrávat ofsajdy za vápnem, vyvážet míče a nikdo mi to nevyčetl. Kritiku slýchám právě jen z hlediště; občas na mě lidi zařvou, „zalez do brány, vždyť tě někdo přehodí!“ Jenže já svůj styl už nezměním - nebudu čumět na lajně a čekat, až mě balon trefí do hlavy. A chápej - nedělám to proto, aby se psalo v novinách, že chce Sňozík dávat góly...

Tak proč?

Když hrajou čtyři obránci v lajně, tak jim hodně pomůže gólman, který sbírá balony za vápnem.

Trenér Busta tě nekrotí?

Nikdy jsme neprobírali, jak moc mám vybíhat. Tohle má na starosti Péťa Kostelník, který to nechává na mně. A já opravdu nikdy neudělám kličku na malém vápně za stavu nula nula jenom proto, že to lidi chtějí nebo aby o mně napsali novináři.

Zatím nikdy se nestalo, že by ti frajeřina nevyšla?

Pamatuju, že jsem dostal před deseti lety v Tachově gól z půlky. Stál jsem na vápně, protihráč zvedl hlavu a přehodil mě: úplně famózně. Ale tohle je daň - jednou za rok může být proti vám takhle inteligentní kluk nebo si soupeři před zápasem řeknou, že „ten blázen leze pořád dopředu, tak to zkus trefit z dálky...“ Vím, že takový gól ještě dostanu, ale na mé hře to už nic nezmění.

Jaké máte taktické pokyny, když jdeš při zápase kopat penaltu?

Dva kluci zůstávají už na našem vápně, ale kdybych neproměnil, tak je stejně jenom minimální riziko, že dostaneme gól. Soupeři by museli přeběhnout hřiště a dostat míč do brány, než se stihnu vrátit - ta pravděpodobnost je malá.

Je možné, že si třeba v posledním kole, až bude rozhodnuto, zahraješ útočníka?

Nejspíš bych to ulítal, i když takovým svým stylem. Moc bych se nevracel a trenér by na mě řval, takže bych radši běhal dál od něj, ale poločas bych na hrotu zvládl. A asi bych dal i gól.

No tak to zkus!

Spíš ne. Už teď se mi zdá, že se kolem mě dělá trošku cirkus, a tak bych měl divný pocit - zase by se mluvilo jen o Sňozíkovi: že jsem si to vydupal. Takže bych do toho asi nešel. Jó, kdyby naše béčko hrálo třeba B třídu, tak si zaútočím rád, ale v divizi už jde o hodně.

A umíš ty vůbec kopat pravou?

Mám ji o dost slabší, ale pracuju na tom, a když dostanu balon na pravou, tak ho s přehledem odkopnu. Už se toho nebojím.

Seš neschopnej, netrefíš to!

Když tě pozoruju při zápasech, tak mívám pocit, že jsi musel být jako dítě třídní kašpar.

Na ty óbrprůsery a óbrsrandy byli jiní, ale šedá myš jsem taky nebyl - jel jsem v čele pelotonu. Jenom se vždycky našel ještě větší grázlík, větší srandista nebo někdo, kdo honil víc holek.

Byla později doba, kdy jsi na fotbal kašlal, a namísto toho flámoval?

Šimákovské období? Ne... Nikdy se mi nestalo, že bych třeba půlrok chodil pít a mačkat bedny. Jo, po zápase jsme často zašli na pivo, ale problémy jsem s tím neměl. 

Jakou jsi dostal v životě nejvyšší pokutu?

Jednou jsme s Příbramí hráli ve Zlíně, já praštil Tomáše Janíčka, a to mě přišlo asi na padesát tisíc.

Tak povídej?

Protihráč kopl roh, balon letěl za lajnou, pomezní to odmával, ale Janíček dal hlavou gól. Začal strašně skákat, já si postavil míč na odkop a říkal mu „nepředváděj se tady, blázne,“ a on si začal brát do huby moji rodinu... Možná bych to nechal být, jenže on přišel, rypáky na rypáky, dal mi hlavičku, mně se zatmělo a vrazil jsem mu pěstí. Tehdy mi to asi ublížilo, protože jsem sice chytal stabilně, ale trenér jenom čekal na nějaký můj průšvih... A od té doby řeším takové situace jinak. Když vidím naše kluky, jak jančej, tak se je snažím uklidňovat.

Myslíš, že už se ovládneš za každé situace?

Nikdy nevíš, jak se zachováš v krizi, když se ti mysl zatmí, ale druhý Zlín se už určitě nestane. Možná někoho zfauluju nebo zahraju rukou mimo vápno a půjdu ven, ale pěstí nikomu nedám.

Snaží se tě útočníci často vyprovokovat?

Každý má svou metodu. Někdo tě potáhne za dres, někdo tě nakopne, další má kecy, ale dnes si nevybavuju žádného, který by mi třeba při standardce vyloženě nadával. Dřív to bylo horší - zažil jsem Míšu Semana, který byl v tomhle mistr světa a dokázal rozhodit jak gólmany, tak i obránce.

Jak to dělal?

Když hrál v Mostě, tak jsem proti němu nastoupil za Tachov ve třetí lize, a co on předváděl, to bylo neuvěřitelný. Kopali jsme roh a já stál na půlce, kde se mnou zůstali dva naši obránci. Míša mezi náma běhal a řval, „co čumíte, magoři, stejně vám zdrhnu a dám góla, tak nečumte...“ Říkal jsem si, že utekl z léčebny, ale později jsem s ním hrál dva roky v Příbrami - opravdu to byl blázen, ale na tom měl svoji hru postavenou. Jednu sezónu dal dvanáct gólů v lize, byl i v širší reprezentaci, ale pak přestal provokovat a bylo po něm.

Co si povídají střelec s brankařem před penaltou? Odehrává se psychologická válka?

Někdy, ale z devětadevadesáti procent je to ze strany gólmana. Ještě jsem nezažil, aby ke mně přišel střelec a řekl třeba, „teď ti to vymetu, seš hroznej.“ Ale hodně gólmanů popostrčí balón, řekne, „seš neschopnej, netrefíš to, stejně faul nebyl, tak to kopni vedle...“ Jsme na tom líp, protože nemáme co ztratit. Když dostanu gól z penalty, tak nikdo nic neřekne, ale když chytnu, tak jsem král.

Proč jsi vlastně nikdy nezahrával penaltu v první lize?

V Příbrami ji nebude kopat nikdo jiný, než Otepka - to nejde. Ruda, kdyby nedal dvě za poločas, tak půjde na třetí. 

Pracoval jsem v masokombinátu

O jakém povolání jsi jako kluk přemýšlel?

Byl jsem nerozhodný. Když jsem šel z prvního stupně na druhý, tak jsem měl samé jedničky a tehdy se otevírala matematická třída. Učitelka mě tam posílala, já se šprajcl, protože kluci vyprávěli, že nebudu stíhat fotbal, jenže ta učitelka napsala domů dopis - naši museli do školy a nakonec jsem do té matematické šel... Přežil jsem ji v klidu, a pak šel na gympl, protože jsem nevěděl, co chci dělat. Říkal jsem si, že na střední se to nějak vytříbí.

Čemu dávali přednost rodiče?

S těma jsem měl perfektní vztah, do ničeho mě netlačili. Jenom si přáli, abych dodělal gympl, ale to jsem věděl sám, že nemůžu skončit se základkou. A nakonec jsem měl štěstí - ve čtvrťáku se ozvali z Dukly Tábor, abych tam šel hrát, což zjednodušilo moje rozhodování.

Tehdy jsi začal uvažovat o kariéře profesionálního fotbalisty?

To až po příchodu do Příbrami, někdy ve čtyřiadvaceti. Tam to s fotbalem začalo být vážnější.

Čím ses do té doby živil?

Dělal jsem zástupce obchodního ředitele v masokombinátu, který dával peníze do tachovského fotbalu. Zprvu mě tam klub spíš uklidil, ale potom vedení masokombinátu odstoupilo a přišlo jiné, které mělo zájem opravdu o maso. Stejně si mě tam nechali, protože mě ta práce bavila.

Snil jsi někdy o zahraničím angažmá nebo dokonce o reprezentaci?

O reprezentaci vůbec. Po dvacítce už nelítáš v oblacích a uvědomuješ si svoje možnosti. Ale o zahraničí sním pořád - doufám, že si venku ještě kopnu na nějaké profesionální úrovni. I když jsem teď úplně spokojený v Bohemce.

Kolik si u nás vydělají kvalitní druholigoví hráči?

Lidi si často myslí, že bereme nějaké stotisícové platy, ale to je nesmysl. Máme lehce nadstandardní peníze, lepší než dělník v továrně, ale v práci jsme od pondělí do neděle, a když po třicítce skončíš, tak si zkus někam zajít, že chceš práci. 

Dobře, ale ty máš opravdu hezký byt v Řitce.

Taky jsme si s Pájou vzali hypotéku, kterou budu platit do konce života.

A jak se v Řitce snášíš se svojí sousedkou Helenou Vondráčkovou?

Snášíme se super, protože se vůbec neznáme. Potkal jsem ji jen jednou v krámu a jednou v hospodě.

Dal jsi jí autogram?

Byl jsem překvapenej, ale nechtěla.

Frajera z Ústí jste rozsekali

Jaký to byl pocit, když ti poprvé zařval za zády zelenobílý kotel?

Mým prvním zápasem za Bohemku byl rovnou mistrák proti Hlučínu - nula nula. Cítil jsem zdravou nervozitu, ale když jsem viděl za bránou ty davy, tak jsem byl najednou nadšený. Poprvé jsem chytal před sedmi tisíci fanoušků; ne diváků, ale fanoušků..

Nemůže atmosféra v Ďolíčku působit na mladší spoluhráče i negativně?

Určitě ji vnímají, protože nikdy nehráli před tolika lidmi. Když poprvé vlezou na hřiště, tak koukaj, jak mají všichni na sobě zelenobílá trika, jak fanděj celý zápas, a to prvních dvacet minut nechápeš, co se děje. Ale zvyká se na to hodně rychle a hodně dobře. Zvlášť na Bohemce, kde jsou fanoušci tolerantní a nestalo se, že by pískali, nadávali, byli nepříjemní... Nebo občas někdo byl, ale já to beru - je to jejich právo, když se pět zápasů v řadě nevyhraje. To ať nadávají.

Vnímají brankaři soupeře náš pokřik, „posero, posranej“?

Určitě, ale každý je na tom psychicky jinak. Jsou takoví, které to vyhecuje, ale je i dost takových, co se při výkopu rozklepou. Třeba na podzim proti Ústí jsme dali pod hodiny docela laciný gól z trestňáku, a tenkrát se jejich brankař třásl celý poločas. Zápas jsme vyhráli i díky fanouškům, kteří toho frajera rozsekali.

Budeš jednou chodit na Bohemku i jako fanoušek?

Jak se na tohle můžeš ptát? Určitě! Přestěhoval jsem se kousek od Prahy a na Bohemku budu chodit pravidelně.

Dokázal bys vyrazit i brzy ráno na výjezd?

I to je pravděpodobné, protože tyhle fandy obdivuju. A taky se jim jejich věrnost snažím vracet gesty během zápasu, nebo při oslavách po zápase... Byl jsem třeba úplně fascinovanej v Třinci, kde jsme hráli ve čtvrt na jedenáct, ale stálo tam sto lidí v dresech - říkal jsem si, to je fantastický! A pak jsem byl nešťastnej, že jsme tak smolně prohráli.

Nejvíc se těším na Vládíka

Míváš někdy na hřišti strach o své zdraví?
 
Vůbec. Kdybych měl pocit, že se může něco stát, tak bych chytat nemohl.
 
Nikdy ti ještě útočníci nerozkopli hlavu?
 
Občas jsem dostal nabančeno, ale něco jsem taky rozdal a beru to tak, že si navzájem ublížit nechceme. Měl jsem třeba rozseknutý ret od Máry Kincla, Libor Došek mi málem přerazil kotník, ale do soubojů jdeme všichni stejně, každý naplno. A kdo naplno nejde, ten se obvykle zraní, takže se tam snažím vlítnout na sto dvacet procent.

Myslíš, že můžeš chytat třeba do čtyřiceti?
 
S profesionálním fotbalem jsem začal pozdě, takže si opotřebovaně nepřipadám. Když vstanu z postele, nic mě nebolí a při tréninku kolikrát hecuju mladý, aby přidali, takže na mě působí úplně nesmyslně představa, že bych měl za tři roky končit.
 
Ty taky na těch svých jedenatřicet nevypadáš...
 
Tuhle se mě zeptal Vláďa Bálek, jaký jsem ročník, já na to, že sedmdesát pět, a on: „Jasně, tak teď popravdě: osmdesát?“ Pořád mám plno chuti a sil, a v Bohemce jsem navíc zase ožil - poslední dva roky v Příbrami mě fotbal bavit přestával, ale teď jsem šťastnej.

Kvůli kterým hráčům se těšíváš na tréninky?  
 
Výborně si pokecám jak s mladýma, kteří přišli z dorostu, tak i s Karlem Radou nebo se Slezim - věř mi, že ta parta je skvělá. Ale nejvíc se vždycky těším na Vládíka Hrice, se kterým máme rituál - jak otevřu dveře na Bohemku, hned jdu do masérny, postavíme na kafe, dáme si snídani, pokecáme, plácneme si... Maséři bývají v dobrém slova smyslu šašci, ale Vláďa je dvakrát takový. Zlatý člověk, výborný masér a pro každou srandu, takže když máme akci, vždycky udělá šou... Pro mě je symbolem kabiny.

Bohemačka mě ještě nebalila

Přes den běháš po hřišti, ale řekni - jak vypadají tvoje večery?

Záleží na tom, jak má Pája směny, protože i přítelkyně profesionálních fotbalistů musejí do práce... Ale když má volno, tak si užíváme sami sebe. Poslední rok byl hektický - prodávali jsme starý byt, nastěhovali se do novostavby, do toho jsme vkládali veškerou energii, a tak jsme teď rádi, když tu můžeme být spolu. Pustíme si třeba film a kocháme se bytem.

Popíšeš ze svého pohledu, jak jste se vy dva seznámili?
 
To hrála Příbram doma se Spartou dva dva, a právě tehdy jsem dostal od Marka Kincla loket do rtu. Doktor mi ho zašil dvěma stehy, a pak jsme si šli sednout na pivo, protože remíza byla docela úspěch. A v baru jsem potkal Páju, která chtěla sundat židli odněkud z výšky. Pak jsme byli celý večer spolu, druhý den si sedli na kafe a nějak to dali dokupy.
 
Hned jste spolu začali žít?
 
Já končil dlouhodobý vztah, ona se taky rozešla, a tak jsem spíš měl radost, že si pokecáme. Ale dohromady jsme se dali až někdy po půl roce.

Bavíte se o fotbalu, nebo to doma pouštíš z hlavy?
 
Moc rád bych fotbal vypouštěl, jenže vůbec mi to nejde - i když jdu spát, pořád si ještě přehrávám v palici zápasy. Ale Pája fotbalu nerozumí, takže mi do něj moc mluvit nemůže. Jenom mi občas vytýká, že mám ošklivej dres, nebo že na ostatní kluky moc křičím.
 
Přiznej - už se tě pokusila sbalit nějaká bohemačka?
 
Když si po zápasech plácáme s fanouškama, tak tam vidím děvčat dost, ale zatím jsem nezaznamenal náznaky sympatie, která by překročila meze. A myslím, že to ani nehrozí.

Vždyť uvidíme... Díky za kafe, a teď mi ještě prozraď, jakou práci si budeš hledat po konci kariéry.
 
Už o tom uvažuju. Trénuju třeba prcky, takže bych moc rád zůstal u fotbalu, ale nechávám si i zadní vrátka. O svých plánech ti moc neřeknu, protože je zatím pořádně nezná ani Pavla, ale určitě nechci být fixovaný jenom na fotbal.