Virtuální Ďolíček

<i>V rámci nové rubriky Kolisova zpověď vám přinášíme třetí díl seriálu. Přední český novinář tentokrát vyzpovídal bratry Haškovi, kteří jsou v Ďolíčku velmi populární. Můžete si přečíst dvojrozhovor a následně i rozhovor s Ivanem Haškem starším a přítelkyní Pavla Ladou.</i><br /> <br /> Jako by ani nebyli bratři - starší Pavel (24) je suverénní srandista, mladší Ivan (19) tichý chlapec, kterého byste si nejraději vzali domů a chránili před celým světem. Jeden táhne Bohemku vzhůru druholigovou tabulkou, druhý zatím smutní na tribuně. Ale brzy už se vrátí, aby dokázal, že je obrovským talentem českého fotbalu.<br /> <br /> <a href="http://www.fc-bohemians.cz/clanek.asp?kod=6645">Otec Ivan Hašek: Hlavně, že to jsou normální kluci</a><br /> <a class="link1" href="http://www.fc-bohemians.cz/clanek.asp?kod=6646">Pavlova přítelkyně - Lada Horká: Háša nehraje nejhůř</a>

Pavel & Ivan Haškovi: Jeden jsme závislý na vodce, druhý na rumu

Jakou radu vám dal do fotbalového života táta?

Ivan: O fotbale toho od něj slýcháme moc, ale hlavně nám vštěpoval, že nás fotbal musí bavit. Proto nás do něj taky nikdy nenutil.
Pavel: Já si pamatuju ještě to tátovo, „dovol si, dovol si!“ Abychom si na hřišti věřili.
 
Předal vám nějakou fotbalovou filosofii i trenér Busta?
 
Pavel: O něm se ví, že dává do fotbalu hodně srdce a strhne tak spoustu dalších lidí. Tak asi to jeho: "Bojujte za Bohemku."
 
Nevychovávali vás ale doma jako sparťany?
 
Pavel: Já sparťan byl, protože tam táta hrál. Hokejové Spartě dodnes fandím a občas rád zajdu i na Letnou.
Ivan: Taky jsem jí v tátových dobách fandil, to jsem musel. Ale když jsem přišel do Bohemky, tak červená přeskočila na zelenou a dnes ke Spartě nemám skoro žádný vztah. Přeju jí v evropských pohárech, ale v lize ji nemusím.

Proč jste za Spartu nikdy nehráli?
 
Pavel: Ani jsme nechtěli, protože by to pro nás, Haškovy syny, bylo těžké. Znáš lidi. Oba jsme začínali v Tempu, pak jsme procestovali kus světa, po návratu jsem šel do Slavie, a odtud do Bohemky.
Ivan: A já z Tempa přestoupil do Bohemky hned.
 
Vyslechli jste si někdy, že jste protekční synci?
 
Pavel: Příjmení nám ve fotbale nepomáhalo, spíš naopak. Jako kluk někde hrajete a lidi za klandrem začnou nadávat jen proto, že jste Hašek, což je zvláštní, ale házíme to za hlavu.
 
Chtěl táta, abyste hráli fotbal závodně?
 
Pavel: Opravdu ne, oba jsme si vybrali. Já zkoušel všechny možné sporty, třeba hokej - už jsem měl výstroj, i táta mě chtěl na hokej dát, ale pak jsme výstroj museli prodat. Fotbal zvítězil.
Ivan: Já byl nadšený fotbalem už od čtyř let. Nikdy mě nenapadlo sport změnit.
 
Vídali jste tátu ještě jako hráče?
 
Pavel: Jasně. Když se třeba vrátil z Japonska, tak hrál ještě dva roky ve Spartě a měl tam dobré zápasy. Pamatuju, jak dal někdy v sedmadevadesátém hattrick proti Jablonci - to jsem byl na tribuně.
Ivan: Jablonec si pamatuju taky, ale jinak to znám spíš z videa. Viděl jsem góly, které dával ve Štrasburku, zápasy z mistrovství světa v Itálii, a z Japonska už si některé pamatuju.
 
Když jste byli děti, chodili k vám domů na návštěvy slavní fotbalisté?
 
Ivan: Jo. S dobrými hráči jsme se setkávali od dětství, tak jsme to nevnímali jako něco zvláštního.
Pavel: Takového strejdu nám dělal třeba Petar Novák, se kterým se dodnes scházíme, Horst Siegl, Pepa Chovanec, nebo Láďa Vízek. Všichni patří k tátovým nejlepším kamarádům, a tak sem občas přijedou.
 
Povídají si s vámi o Bohemce?
 
Pavel: Aktuální dění zajímá každého, a tihle chlapi mají o fotbale obrovský přehled. Takže se o ní bavíme.
Ivan: A všichni Bohemce fandí - naše publikum je nejlepší v republice, a už proto všichni chtějí, abychom to dotáhli do úspěšného konce.
Pavel: I hráči soupeřů budou rádi jezdit na ligu do Ďolíčku, protože takovou atmosféru jinde nezažijou.
 
Nesbíráte náhodou podpisy nebo dresy slavných fotbalistů?
 
Pavel: Originálních dresů máme hodně. Já třeba italský z mistrovství světa v devadesátém, Nestův z AC Milán, ve kterém hrál Ligu mistrů, Silvinhův z Arsenalu, nebo Conceicaův z Realu.
Ivan: Důležité dresy mám vystavené. Třeba ten, který jsme od Bohemky dostali, když jsme v dorostu postoupili do extraligy. Nebo mám Pavla Nedvěda z Juventusu a Petra Čecha z Chelsea.

Učitelům jsme se klaněli

Vadilo vám v dětství stěhování po světě?
 
Pavel: Bylo to divné. Čtyři nádherné roky jsme třeba strávili ve Francii, a když jsme se stěhovali, hodně to bolelo.
Ivan: Já už byl tehdy skoro Francouz. Zapomínal jsem česky, měl jenom francouzské kamarády, a tak se mi odtamtud moc nechtělo.
 
Co vám daly ty dva dlouhé zahraniční pobyty fotbalově?
 
Ivan: Ve Francii jsem jako čtyřletý s fotbalem začínal, a do sedmi se tam naučil třeba první kličky. Trénovali jsme samozřejmě na trávě, protože tam mají krásná hřiště na každém rohu, a když jsem pak přišel do Tempa, musel jsem si zvykat na škváru - byl to rozdíl. Ale na druhou stranu jsem konečně zjistil, že je fotbal tvrdej. Zocelí tě to.
Pavel: A v Japonsku jsme jezdili na každý tátův trénink - Ivan se postavil do kasy a já to na něj šil. Každý den jsme takhle spolu dvě hodiny kopali a to nám možná pomáhalo.
 
Ivane, kdybys byl o hlavu vyšší, tak chytáš?
 
Ivan: Možná, hodně se mi to líbilo. A dodnes sbírám brankařské dresy.
Pavel: Ale že ještě vyrosteš, to bohužel nehrozí.
 
Přijala vaše rodina něco z japonské, anebo francouzské kultury?
 
Pavel: Možná nás ovlivnilo to, že jsou Japonci úplně jiní, hodní. Každý nám tam chtěl pomáhat...
 
...a v Praze se pak učitelé divili, jak jsou kluci Haškovi podezřele vzorní?
 
Pavel: My se jim po návratu z Japonska normálně klaněli. Ráno jsme přišli do školy, řekli dobrý den a uklonili se. Zvykli jsme si na to, protože Japonci krkama jedou pořád.
Ivan: Jinak já hlavně miluju japonskou kuchyni. Třeba shabu shabu, což jsou syrové, tenoučké plátky masa. Na půl minuty se namočí do vařící vody, pak do omáčky a je to výborný.
Pavel: Nebo maso, která se jenom hodí na rozpálený šutr a pak do omáčky, k tomu rýže... Na rýži jsme oba vyrostli a nejíme nic jiného.
 
Ale já slyšel, že máš nejraději svíčkovou...
 
Pavel: Ta je výborná, ale nedá se jíst často, takže máme každý den rýží. Támhle v rohu je přístroj, do kterého se rýže udělá a vydrží tam třeba měsíc - pořád je dobrá.
 
Jíte ji hůlkama?
 
Ivan: Když máme japonské jídlo, tak bez problému.
 
A nevíte náhodou, jak se řekne japonsky, Bohemka do toho?
 
Ivan: Gambare Bohemka.

Známe své slabiny

Je vidět, že dnes máte skvělý sourozenecký vztah, ale přesto - nešli jste v pubertě proti sobě?
 
Pavel: Ne. Když byl Ivan mladej, tak jenom občas potřeboval dostat na budku, ale teď už si netroufnu. Pořád chodí do posilovny, takže kolem něj chodím po špičkách.
Ivan: Na budku jsem moc nedostával - neměl jsem za co.
 
Kdybyste si dnes dali férovku, tak Ivan vyhraje?
 
Pavel: Sice posiluje, ale stejně by asi dostal. Je hezký, že má ramena, jenže to nestačí.
Ivan: No... Myslím si, že by dostal brácha.
 
V čem jste každý úplně jiný?
 
Pavel: Jsme tak rozdílní, jak to jen jde. On je flegmatik, já cholerik.
 
A v čem jste naopak stejní?
 
Pavel: Ani jeden z nás neumí prohrávat.
 
Pavel je největší šašek v Bohemce. Ivane, nerozhodí tě občas bráchovy žerty?
 
Ivan: On má fory tak dobrý, že se i já zasměju. Třeba ten s tím Kulvaj...
Pavel: ...to bych nerozváděl. Takhle - já mám na starosti nástěnku, a tak tam občas prdnu nějakej vtípek.
 
Trefuješ se do spoluhráčů?
 
Pavel: Samozřejmě. V oblibě mám Michala Pávka, protože ten se zajímavě oblíká, a taky ho skolila doga, což si o vtípek koleduje.
 
Jak myslíš to Pávkovo oblékání?
 
Pavel: Nedávno se snažil sladit koženou bundu s teplákama, a fakt mu to vyšlo: po půl hodině říkám, „ty vole, teďs to sladil...“ Ale snad poznám hranici, za kterou bych mohl někomu ublížit. Kluci mě už znají a většinou moje fórky berou.
 
Stejně jsi drsnej - v patnácti sis prý třeba bez dovolení vyjel s tátovým autem...
 
Pavel: Jenom tady ze vrat, ale pět metrů za něma jsem dojel, takže  to nebylo tak horký. Normální klukovina.
 
Ivan by si takové klukoviny nedovolil...
 
Pavel: Určitě měl taky nějakej průser.
Ivan: Jenže ne takovej, abych si v patnácti vyrazil autem za barák a hodil to do příkopu.
 
Co závidíte jeden druhému jako fotbalistovi?
 
Ivan: Rozhodně bych chtěl mít bráchovo sebevědomí, protože on se nebojí udělat kličku, nebo parádičku pro diváky. Což já si zatím jen tak nedovolím.
Pavel: Jo, jsem hračička s balónem, ale brácha je zase lepší v bránění - v tom, jak se zatahuje zpátky. Kdyby nás dva spojili, tak bychom mohli ve fotbale mířit vysoko.
 
Znáte i slabiny toho druhého?
 
Ivan: Brácha opravdu raději útočí.
Pavel: Já jsem zvědavý na chvíli, kdy se Ivan vrátí a začne hrát naplno, ale nejspíš by se mohl zlepšovat v tahu na branku. V ofenzivě. V kličkách.
 
Tušíte, v čem býval oproti vám šikovnější táta?
 
Pavel: Už je to tak dlouho, že se ty fotbaly nedají srovnávat.
Ivan: Ale rozhodně hrál líp hlavou - víc při hře přemýšlel.
Pavel: Jo, byl hodně vyčuranej. Taky měl fantastický výběr místa, odhad na balon a vždycky byl tam, kde potřeboval.
 
Nemrzí vás, že jste po tátovi drobní?
 
Pavel: Vůbec. Díky své výšce máme i spoustu výhod, a hru hlavou zvládáme oba celkem dobře, takže tím netrpíme.
 
Váš táta uměl znechutit hru soupeřům. Máte to po něm?
 
Ivan: Osobky už se nenosí, takže to nemůžu posoudit.
Pavel: Občas si štípnu, nebo něco vyprovokuju, ale osobku jsem taky nikdy nehrál.
Ivan: Já ani neštípu. Hraju s klidem, pro radost.

Pavel na jazyky, Ivan na logiku

V této sezóně jste si konečně měli zahrát dohromady, ale Ivan se zranil. Přesto - myslíte, že byste spolu mohli hrát naslepo?
 
Pavel: Snad to brzo poznám, protože zatím jsme spolu hráli jen loni v Bystrci a tam si nerozuměl nikdo s nikým... Mrzí mě, co se tam bráchovi přihodilo, a obdivuju, jak se s tím vyrovnává, protože já bych si už dávno utrhl hlavu. Kdysi jsem stál čtvrt roku kvůli operaci ramen, a stejně jsem byl úplně vyřízenej.
Ivan: Rozhodně to dohromady bude zajímavý. Přinejmenším si budeme moct povídat i doma o tom, co jsme na hřišti mohli udělat líp.
 
Ivane, ty jsi byl loni v létě v euforii, viď?
 
Ivan: Jo, byl jsem šťastný, že můžu hrát za áčko Bohemky, a navíc mě pozvali na mistrovství Evropy devatenáctek - to bylo překvapení, ze kterého jsem měl radost. Pak sice přišlo zranění, ale třeba to bude brzo dobrý. Třeba budu hrát ještě líp.
 
Čím jsi v posledních sedmi měsících zaplnil volný čas?
 
Ivan: Ničím. Pořád jsem se snažil chodit na fotbaly a na tréninky. Když jsem nemusel za doktorama, byl jsem na Bohemce skoro pořád, jako bych normálně hrál. Doma bych neměl co dělat, a v Ďolíčku je parta; tam jsem si mohl v klidu pokecat s kamarádama.
 
Našel bys na té dlouhé pauze i něco pozitivního?
 
Ivan: Ne. Bylo to všechno špatně.
 
Vzpomeneš si občas na ten osudový zápas v Bystrci?
 
Ivan: Soupeř mi tehdy šlápl na nohu z boku, mně v ní křuplo a celá se pochroumala. Ale nenapadlo mě, že budu vyřazený na tak dlouho. Brzy jsem si ještě zahrál dva zápasy za béčko, ale pořád to bolelo, navíc jsem si tu nohu podvrkl a to už bylo úplně špatný.
 
Co bys dělal, kdyby ses už do vrcholového fotbalu nedokázal vrátit?
 
Ivan: Rozhodně studoval - už teď se hlásím na ekonomku. Klidně může přijít další zranění, a v tom případě by mě něco v tomhle oboru bavilo.
 
Ve vaší rodině jsou přece tradiční práva!
 
Ivan: Jenže já se neučím moc rád, jde mi spíš logika.
 
Pavel je šprt?
 
Pavel: Vůbec. Přemýšlel jsem, co bych mohl dělat za školu, a vyšlo mi, že jsem spíš na jazyky nebo na češtinu, zatímco Ivan zase na matematiku a logiku. Já bych na školu, kde kladou důraz na matiku, jít nemohl.
 
Tušíš, k čemu ti jednou vystudovaná práva budou?
 
Pavel: Když práva skombinuju s jazykama, tak by mě to třeba mohlo i živit. Mohl bych se věnoval mezinárodnímu právu, uvidíme; času je ještě dost.
 
Jak zvládáš zkoušková období?
 
Pavel: Moc nezvládám. Ve škole jsou na mě hodní, chápou moji situaci, ale už je jisté, že si studium oproti spolužákům  protáhnu.

Nikdy jsme nežili v přepychu

V čem je současná Bohemka výjimečná kromě toho, že na ni chodí dost fanoušků?
 
Pavel: Tady nejde o jejich počet; jde o fandění. Nedávno jsem byl na reprezentačním zápase s Německem a překvapilo mě, že lidi začali fandit až ke konci, když naši tlačili. Na Bohemce fandí pořád.
 
Nic jiného?
 
Ivan: Já měl na Bohemce vždycky nejraději partu, která tam hrála fotbal. Od deseti let jsem ji nezažil jinou, než dobrou.
 
Je to náhoda?
 
Pavel: Jestli to není právě těmi diváky, kteří dokážou stmelit všechny k sobě atmosférou. Protože parta je vážně fantastická.
 
Proč se vlastně půl podzimu prohrávalo, a od té doby už vůbec?
 
Ivan: Zpočátku jsme měli i smůlu - nebyli jsme vždycky horší, ale prohráli jsme o jednu branku. Pak se štěstí překulilo k nám, a taky hrajeme líp. Když jsme vyhráli tři nula už první poločas s Bystrcí tak to byla krása i ve srovnání s první ligou.
Pavel: Jasně. I zezačátku jsme odehráli slušný zápasy, jen jsme měli smůlu. Já většinou ani nehrál a tím to pro mě bylo horší. Viděl jsem z lavičky, jak kluci jezděj, ale nešlo to. A teď si všichni daleko víc věříme - pomohla i zimní příprava, po které nám stouplo sebevědomí.
 
Pavle, co ti dodnes trenér Busta vyčítá?
 
Pavel: Od všech chce, abychom napadali, abychom hráli ofenzivně, takže nás dva s Kotym kolikrát nutí, abychom jako krajní záložníci vyráželi do vápna a pokoušeli se zakončit.
 
Co na bráchovu hru říkáš ty, Ivane?
 
Ivan: Mně se teď líbí, zvlášť směrem dopředu je excelentní. Ještě kdyby zamakal trochu dozadu, tak to bude paráda.
 
Bohemka je už nadohled první lize. Nemrzí vás, že podle vedení klubu není postup prioritou?
 
Pavel: Spíš je důležité, co říká trenér - když se bude dařit, tak přece nebudeme úmyslně prohrávat! Budeme se snažit vyhrát každý zápas, a kdyby se to náhodou povedlo, tak ať si s tím pak vedení poradí.
Ivan: Na druhou stranu nás netíží povinnost vyhrávat a nemusíme být nervózní.
 
Co se stane, když skončíme na postupovém místě?
 
Pavel: Jak znám pana Bustu, tak ten se bude rvát všemi prostředky, aby se na Bohemce liga hrála.
Ivan: Rozhodně. I vedení by pro to udělalo všechno, protože ligu chtějí fanoušci. A co chtějí fanoušci, to chceme i my všichni.
 
Máte vůbec ve fotbale finanční motivaci, když už táta výborně zabezpečil vaši rodinu?
 
Pavel: Odmala jsme byli vychovávaní jako obyčejní kluci a nikdy nežili v nějakém přepychu. Třeba kapesné jsme nedostávali nikdy, takže pro nás je hodně důležité, kolik vyděláme. Výhodu máme v tom, že kdyby výplata nepřišla, táta nás hlady umřít nenechá, ale jinak se živíme sami.
 
Není to tak, že když chcete auto, táta vám ho koupí?
 
Pavel: Vůbec ne. Na auto jsme si museli vydělat sami. Od našich si můžeme půjčit, kdykoli potřebujeme, a pak jim to splácíme bez úroků. To je všechno.
 
Toužíte po zahraničním angažmá?
 
Pavel: Každý český fotbalista si chce vydělávat venku, protože jedině tam dokáže tu rodinu zabezpečit... O konkrétní zemi zatím nepřemýšlím, ale blízká je mi Francie - znám už tamní jazyk i mentalitu.
Ivan: Za nejlepší považuju ligu anglickou, takže to by byla nejvyšší meta pro mě.
 
Nevadí ti, Pavle, že teď hraješ jen druhou ligu?
 
Pavel: To vůbec. Já bych tady rád zůstal i dál, pro každého je to teď nádherný. Jsem bohemácký srdcař.
 
A ty, Ivane? Kdyby o tebe stálo třeba průměrné prvoligové mužstvo, odešel bys rád?
 
Ivan: Hlavně bych se poradil s tátou - hodně by záleželo na tom, co by si myslel. Ale hlavně bych už chtěl hrát fotbal.

Sňóza je volejbalová hvězda

Bohužel nemůžete prohýřit mládí, jako vaši vrstevníci. Štve vás to?

Pavel: Ne. Jsem šťastný, že můžu hrát fotbal, a koníčků mám taky spoustu. Vůbec nezávidím těm, co si můžou přihnout a prokalit celou noc.
Ivan: Já si radši zahraju nějaký sport, než abych šel do hospody.
Pavel: Doma často pořádáme malé olympiády a nepamatuju si, že by nás někdo v čemkoli porazil. Nohejbal, volejbal, petanque, basket, ping pong, všechno možný. U nás se nevyhrává - nedávno tu třeba byli žbrdlici z Jablonce a v ping pongu dostali vejprask.
 
Kdo dostal vejprask?
 
Pavel: Malej a malej, Koty a Vagi. Koty sice tvrdil, že se s pálkou narodil, ale nějak mu to nevyšlo.
 
Alkohol nepijete vůbec?
 
Pavel: Ivan je závislý na rumu a já na vodce.
 
Hoši, bez legrace...
 
Pavel: Skoro nepijeme, a když už, tak si dám spíš pivo. A když pivo, tak desítku - dvanáctka je na mě moc silná.
Ivan: Já občas piju pivo se spritem, ale čím víc spritu, tím líp.
 
Pavle, ty vlastníš koně. Nemůže se ti stát nehoda jako tuhle Michalu Pávkovi, kterého zranila vlastní doga?
 
Pavel: Miluju koně, ale nemůžu jezdit jako ostatní; nakopnout to a valit. Musím být opatrný. Nosím páteřák, helmu, dávám bacha. A hlavně mám tak málo času, že ho spíš vezmu jenom za vodítko a jdeme na procházku.
 
Rybaříte?
 
Ivan: Já si občas zachytám, ale míň, než brácha.
 
Jaké máte životní rybářské úspěchy?
 
Pavel: Předloni jsme tady v Berounce vytáhli s kamarádem asi metr a půl dlouhého sumce.
 

Kolik je ještě rybářů v Bohemce?
 
Pavel: Jsem tam celkem osamocený. V kabině nás spíš spojujou všechny sporty - na ty se scházíme. Občas u nás na zahradě dáme s klukama třeba volejbal, a to jsou neskutečné bitvy.
 
Kdo je volejbalová hvězda?
 
Pavel: Radek Sňozík nám zboural síť, takže asi on.
 
Kluci, díky. Jen jsme úplně zapomněli na maminku - prožívá vaše zápasy?
 
Pavel: Je naše mamča, takže prožívá všechno a psychicky nás hodně podporuje. Přijedeme po zápase domů ona v tom umí chodit - pomůže, i když se nedaří.
 
Jaký má pro vás lék?
 
Pavel: Mně pomáhá, že nám připraví něco dobrého k večeři... Ví, jak na nás, takže udělá třeba banány v čokoládě.
 
Je ráda, že jste se stali profesionálními fotbalisty?
 
Ivan: O tom se nikdy nezmínila - jak říkáme, doma nás nenutili k ničemu.
Pavel: Řekl bych, že úplně nadšená není, protože už si s jedním fotbalistou dávno prožila svoje. Ale že jsme se vydali stejnou cestou, jako táta, to bere jako samozřejmost.

Otec Ivan Hašek: Hlavně, že to jsou normální kluci
Pavlova přítelkyně - Lada Horká: Háša nehraje nejhůř