Dalibor Slezák: Splnil jsem si sen
Rozhovor s loučící se legendou klubu.
Jste známý jako tvrdý chlap a bojovník, kterého jen tak něco nerozhází. Nezamáčkl jste přece jen po závěrečném hvizdu slzu v oku?
Asi bych to trošku jinak řešil třeba před pěti lety, to bych byl asi více naměkko, ale tím, že už mi je čtyřicet, tak slzy neproběhly. Asi nejsem ten typ, ale čestné kolečko jsem si oběhl. Bohemka mi bude chybět. Hlavně ta parta v kabině. Kluci jsou sice většinou o hodně mladší než já, ale vždycky jsem byl mezi nimi moc rád. Ještě o malinko víc ale vzpomínám na spoluhráče z 90. let: Jirku Nováka, Tomáše Freislera, Jardu Blažka, Petra Grunda, Jardu Kamenického a tehdy ještě dorostence Marka Nikla... Ti jsou mi věkově přece jen bližší. Dodnes se s některými z nich stýkáme a chodíme spolu na pivo, což nebývá samozřejmostí. Bude se mi stýskat i po fantastických fanoušcích a po Ďolíčku. Je mi líto, že se klub stěhuje jinam, převažují ve mně smíšené pocity.
Jste ale určitě rád, že jste se nakonec mohl v Ďolíčku rozloučit, protože v průběhu týdne to vypadalo, že na vaši derniéru před vyprodaným hledištěm vůbec nedojde.
Měl jsem zraněný kotník, ale kvůli vidině loučení v Ďolíčku jsem všechno přemohl. Doufám, že můj malý syn také někdy zažije, jaké to je hrát před vyprodaným Ďolíčkem. Já tady zažil nejhezčí roky kariéry a snad i můj syn má v sobě atmosféru zakódovanou a bude mi rozumět, až se jednou o Ďolíčku budeme bavit.
Co jste si před zápasem na rozloučenou přál? Na podzim jste dal Kladnu gól. Kdyby se vám to povedlo i tentokrát, asi by vás fanoušci opravdu odnesli na ramenou až domů.
To by byl pohádkový příběh. Já už si ho ale prožil. Chtěl jsem se v téhle sezóně rozloučit aspoň jedním gólem a ten jsem dal. Skoro ve 40 letech. Navíc ta trefa v poslední minutě proti Kladnu znamenala důležité vítězství, které pomohlo ke konečné záchraně.
Již přes dvacet let působíte na nejvyšší úrovni. Jak moc se změnil za dvě desetiletí samotný fotbal?
Fotbal se zase tak moc nezměnil. Někomu dnes přijde rychlejší, ale to nedovedu posoudit. Je mi čtyřicet, takže se nedivím, když mě předběhne někdo mladší. A rozhodně bych neřekl, že se dnes víc trénuje. V Baníku nám pan Lička ordinoval koňské dávky.
Příznivci Bohemky vás na prvoligových trávnících v příští sezóně neuvidí, ale o nástupce jste se postaral. Syn Dalibor už obstojně kope do míče a vy teď budete mít čas, abyste dohlížel na jeho fotbalový vývoj. Jste rád?
Na to, že je mu rok a půl, to vážně docela umí. V Horních Počernicích máme před domem malou zahrádku a tam v jednom kuse sportujeme. Jestli z něho jednou bude zrovna fotbalista, ukáže čas. Zajímavé ovšem je, že na rozdíl ode mě je to levák.
Kolikátá generace fotbalistů ve vaší rodině v něm vyrůstá?
Můj táta kopal druhou celostátní ligu za NHKG Ostrava. Býval to lepší fotbalista než já. Moje hra je postavená na něčem jiném: na důrazu, na bojovnosti až na hranici sebeobětování. Když si můj syn vezme z nás dvou to nejlepší, bude mít skvělý základ nejen pro fotbal.
Už má s Bohemkou podepsanou smlouvu?
Kdepak, ani agenta jsme mu ještě nesehnali (směje se). Toho mu jednou budu dělat já.
V zimě dostal sestřičku Ellu. Trávíte teď ještě více času s rodinou?
V podstatě každou volnou chvíli. Jakmile mám po tréninku, jedu domů za manželkou a dětmi. Vyrazíme s kočárkem po Počernicích a je nám fajn. Máme tu klid, nic nám nechybí. Děti dají životu nový rozměr a dokud nepovedu nějaký tým jako hlavní trenér, chci se jim věnovat co nejvíc.
Jednou jim jistě budete mít o čem vyprávět. Vzpomenete si vůbec ještě na svůj první ligový zápas?
Jasně. Bylo to na jaře 1991 za Duklu. Zrovna jsem si kroutil vojnu v Táboře, což bylo vlastně béčko Dukly. Bylo mi jednadvacet a trenér Viktor si mě vytáhl na Julisku. Hrál jsem předposlední kolo v Nitře. Prohráli jsme 1:2 a pamatuju si, že proti mě nastoupil Jožka Majoroš. Už tenkrát z něj vyrůstal výborný hráč.
To už je bezmála dvě desetiletí. Tehdy ještě za Duklu kopal ligu Petr Rada. Zažil jste tedy několik hráčských generací.
Když jsem začínal, loučila se zrovna generace Ládi Vízka. No a dneska potkávám kluky, kteří ještě v té době nebyli na světě. Je to neuvěřitelné, ale zažil jsem toho opravdu dost. Nehrál jsem sice celou dobu na absolutně nejvyšší úrovni, dokonce jsem kvůli pobytu v Austrálii musel fotbalu na skoro dva roky nechat, ale právě díky tomu jsem asi tu kariéru prodloužil až do čtyřicítky. Moje tělo není opotřebované.
Jste takový fotbalový Dominik Hašek. Netroufnete si také ještě na titul?
To už mi asi nevyjde... Ale klobouk dolů před tím, co Hašek dokázal. V 45 letech vyhrát ligu, to se cení. On se ale taky asi třikrát loučil s kariérou. To já zase nadobro věšet kopačky na hřebík nemusím. Rád si někde zahraju, i když nevím, jestli to bude v divizi za béčko. Spíš mě časem čeká angažmá na ještě nižší úrovni.
Tempo první ligy už byste nevydržel?
Při podobném modelu jako v téhle sezóně bych to zřejmě ještě zvládl. Připravoval jsem se s béčkem, kde jsem zároveň dělal asistenta trenéra Hradeckého. A když mě potřebovali v áčku, pomohl jsem jim a zaskočil jsem jako žolík. Zrovna minule proti Baníku chyběl Lukáš Hartig a během zápasu vypadl Mára Nikl, tak jsem šel na plac místo něj. To víte, staří pardálové už nemůžou a my mladí tam musíme... (směje se)
Měl jste radost, když jste i v tak pokročilém věku nastupoval proti hráčům, kterým byste mohl být otcem?
Užíval jsem si každou minutu. Nevadilo mi, když mě trenér Hoftych poslal na hřiště třeba jen na chvíli. Pro mě to byl svátek.
Jak jste daleko se svým trenérským vzděláním?
V červnu mě čeká studium profilicence. Kurs trvá celkem dva roky a je to opravdu náročné. Musím proniknout do tajů anatomie, psychologie a dalších věd. Už se těším, až nám v Olomouci budou přednášet zkušení harcovníci: pan Hřebík a taky pan Brückner, na kterého jsem hodně zvědavý. Dosáhl skvělých výsledků a určitě má svým žákům co předávat.
Kam byste to jako trenér chtěl dotáhnout? V Bohemce před vámi působily velké osobnosti: Tomáš Pospíchal, Vlastimil Petržela...
Jako trenér nemám ještě téměř žádné zkušenosti a netuším, zda mám vůbec předpoklady se jím stát. Mým snem je ovšem jednou vést Bohemku v lize. A samozřejmě v Ďolíčku. Věřím, že se sem vrátím!
Poslední otázka je velmi jednoduchá. Co přeje Dalibor Slezák Bohemce?
Přál bych si, aby se Bohemka ekonomicky stabilizovala a hrála důstojnou roli v první lize. Na titul zatím pomýšlet nemůže, ale rozhodně má na to, aby byla pravidelným účastníkem nejvyšší soutěže a neměla starosti s bojem o záchranu.