Virtuální Ďolíček

Legenda a prezident Bohemky v krátkém rozhovoru na téma Ďolíček.

Kdy jste byl poprvé v Ďolíčku a jak to tam tenkrát vypadalo?
To si pamatuji docela přesně. Do Ďolíčku jsem se dostal poprvé, když mi bylo osm let a devět měsíců, kdy mě tam přivedl otec na nábor, který dělal pan Holeček, táta našeho slavného hokejového brankáře. Ten mi tenkrát hodil míč a říká: Kopni do něj! Já jsem do něj kopnul a on, že mám přinést fotku, vysvědčení a příští sobotu už můžu hrát. Jinak to hřiště vypadalo trošku jinak. Například po levé straně vedle brány byl domek, kde bydlel správce, nějaký pan Prel. Ten měl na starosti dresy, hřiště, hráče, kabiny… Byly tady zastřešené dřevěné tribuny, ten stadion vypadal hodně jako v Anglii a ta atmosféra tady byla nádherná. A podle Botiče, kde je dnes parkoviště, byl navíc kuželník. Takže Bohemka tady tenkrát hrávala i kuželky.

Jaká je vaše nejsilnější vzpomínka na Ďolíček?
Těch mých vzpomínek je strašně moc, ale asi bych vypíchnul tu, která je na jednu stranu význačná, na druhou smutná. A to je ten zápas, kdy jsem se tady loučil exhibicí, kde jsem odehrál půlku za Bohemku, půlku za Rapid Vídeň. Myslím, že Ďolíček nebyl nikdy takhle naplněný, kdy by lidé byli na střechách domů, v oknech, topoly byly ověnčené diváky… Ta atmosféra byla nádherná, takže to byl pro mě nejsilnější zážitek, i když trochu smutný, protože jsem se tady loučil.

Co říkáte na současnou situaci, kdy musí Bohemka hrát v Edenu?
Je to pro mě velice nepříjemné, těžko se s tím vyrovnávám. Já jsem zažil v Ďolíčku jako hráč třiadvacet let, působím tady asi desátým nebo dvanáctým rokem jako funkcionář. Bohemka je spjata s Ďolíčkem, je tu taková zvláštní, rodinná atmosféra, všichni tu jsou k sobě příjemní… Proto to tu mají lidé tak rádi. Je to smutné, ten stadion byl postavený pro fotbal, a dnes se potýkáme s tím, že tu fotbal už možná nikdy nebude. Ale já stále doufám, že to dobře dopadne.

autor: http://www.desitkaprodomaci.cz