Ibragimov: Mám za sebou životní úspěch
Uzbecký reprezentant a útočník Bohemky Aziz Ibragimov se vrátil z Kataru a opět se připravuje s Bohemkou.
Poslední měsíc jste pobýval v trochu jiném světě. Je velký rozdíl mezi životem v České republice a v Kataru?
Rozdíl je přímo obrovský. Kdybych to řekl zjednodušeně, tak v Kataru teď začíná život. Staví se baráky, obchody, velká centra. Byli jsme v hlavním městě Dohá a tam je na každém kroku cítit, že to je bohatý stát. Co mě ale trošku překvapilo, tak tam zatím ještě nežije tolik lidí. Hodně to tam teď ale žije fotbalem. Všude bylo vidět, jak jsou hrdí, že jim bylo svěřeno pořadatelství světového mistrovství v roce 2022. Je tam doslova fotbalový boom.
Vy jste absolvoval s reprezentací Uzbekistánu poměrně dlouhou přípravu. Jak probíhal kemp a konečná nominace?
Celkem nás šlo do přípravy v Taškentu pětačtyřicet fotbalistů. Abych se ale přiznal, tak hned od začátku jsem si věřil, že se do závěrečné nominace dostanu. Pak jsme se přesunuli do Tuniska, tam už nás jelo o deset hráčů méně. Po dalším týdnu jsme letěli na závěrečnou část přípravy do Dubaje. Tam už nás letělo jen 26 a do Kataru se z tohoto počtu nevešli ještě tři hráči. Měl jsem to trochu komplikované, protože jsem ještě v Dubaji onemocněl a šest dní jsem proležel. Přesto mě trenér nominoval a v Kataru jsem se ještě doléčoval. Když oznámili mé jméno, tak jsem měl ohromnou radost. Bylo to něco neskutečného.
To jste sjezdil půlku světa. Bylo asi příjemné opustit sněhem stíhanou Prahu a zavítat do teplých krajin.
Jelikož turnaj probíhá v zimě, tak to bylo super. Nebylo moc horko, počasí vyšlo, ani nepršelo. Bylo prostě akorát. Ale pokud se má hrát mistrovství v létě, tak to potěš pánbůh. To se podle mě nebude dát vydržet. Ale i na to místní lidé myslí, protože stadiony jsou klimatizované. A když už jsem u stadionů, tak ty jsou opravdu překrásné. Hezčí jsem snad nezažil. A ta tráva? To bylo něco! Když na ní došlápnete, je to jako byste spadli do peřiny a přitom hned jak nohu zvednete, tak se tráva znovu narovná. To byla pecka!
Kde jste rozbalili tréninkový stan?
Přímo v hlavním městě. Skoro každý tým měl vlastní tréninkový stadion. Na stadionu, kde jsme trénovali, by se s přehledem dala hrát jakákoliv liga. Všechno je opravdu na vysoké úrovni.
Společně s uzbeckou reprezentací jste prožil úspěšnou jízdu turnajem. Můžete nám ji popsat?
Předně bych chtěl říci, že jsme byli v hrozně těžké skupině. Popravdě řečeno jsem moc nevěřil, že bychom mohli postoupit. Vylosovali nám domácí Katar, Čínu a Kuvajt. První zápas jsme hned všechny překvapili, když jsme porazili Katar 2:0. Bylo vyprodáno, fantastická atmosféra, krásný zápas. Pak nás čekal Kuvajt, který vyhrál arabské mistrovství, a my vyhráli 2:1, to byla neskutečná euforie! V posledním utkání s Čínou nám k postupu stačila porážka 0:1, ale uhráli jsme remízu 2:2. Tím jsme postoupili do dalších bojů a vyrovnali dosavadní maximum Uzbekistánu. Všichni jsme měli ohromnou radost.
Tím cesta turnajem ale zdaleka neskončila...
To určitě ne. Bylo před námi klíčové utkání celého turnaje. Ve čtvrtfinále nás čekalo Jordánsko a my vyhráli 2:1. Byl to historický úspěch naší země. Neskutečný pocit! Byl jsem hrdý, že jsem součástí tohoto úspěchu, i když mě samozřejmě mrzelo, že nehraju. Ale bral jsem to normálně, protože kluci hráli velmi dobře a přál jsem nám společný úspěch. A dál jsem čekal na šanci.
Ta přišla v duelu s Austrálií.
Naskočil jsem do semifinále za stavu 0:3. Byl to zvláštní zápas. Poměrně dobře jsme drželi balon, ale měli jsme mizernou koncovku. Navíc při zápase s Jordánskem se zranila naše brankářská jednička a náhradník tento zápas příliš nezvládl. Já jsem byl hodně nažhavený. Chtěl jsem trenérovi ukázat, že na to mám, ale už bylo hodně těžké něco s utkáním udělat. Stav byl nepříznivý a navíc jsme dohrávali v deseti. I tak jsem si svůj premiérový start na Asian Cupu užil. Je to můj životní úspěch. Mrzí mě, že jsem nehrál o něco víc, ale všichni jsme se podřídili týmovému úspěchu. Na turnaji jsme měli skvělou partu.
Na veřejnost prosákla informace, že jste se měl v Kataru oženit. Co je na tom pravdy?
Ne, tohle není pravda. (smích) I když jak se u vás říká, tak na každém šprochu pravdy trochu. Svou přítelkyni Oksanu jsem před turnajem požádal o ruku. Když vyjde všechno tak jak má, tak v létě by měla být svatba.
Jakou nejsilnější vzpomínku si v sobě uchováte na závěrečný turnaj asijského šampionátu?
Jednoznačně musím zmínit otevírací ceremoniál. To bylo něco úžasného. Neskutečně nádherná událost. Ale celkově byl ten turnaj velkou motivací. Hodně jsem se toho přiučil. Například když jsme hráli s Austrálií, tak jsem sledoval Harryho Kewella. Je to úžasný hráč. Hodně mě zaujal. Když jsem viděl, že se potkáváme na hřišti, tak mě to nalilo do žil obrovskou motivaci ještě dokázat něco velkého.
Takže jste se na návrat do Bohemky asi těšil.
Určitě. Už jsem chtěl zase hrát zápas. Myslím, že s Nitrou se mi to docela povedlo a snad na mě byla snaha vidět. Budu na sobě dál pracovat, abych mohl být Bohemce prospěšný.