Virtuální Ďolíček

Rozhovor s Martinem Berkovcem o jeho fotbalové kariéře.

Nadějný gólman, který s fotbalem začínal na západě Čech, přišel do Prahy již ve čtrnácti letech, vlastně ještě když chodil na základní školu. Přes žákovské a dorostenecké kategorie se dostal až do slávistického áčka, kde chytil šanci pořádně za pačesy. Díky zranění Čontofalského si zachytal i prestižní derby proti Spartě (1:1, pozn. red.). Šanci chytat v Bohemce hodnotí pozitivně a je rád, že tuto příležitost mu vršovický klub nabídnul.

Jak ses dostal ke sportu?
S fotbalem jsem začínal v Chebu v sedmi letech, přivedli mě k němu rodiče. Otec hrál fotbal a vlastně celá naše rodina je sportovně založená. Vedli mě trenéři Hvězdy Cheb Milan Kolouch a Zdeněk Volf.

Začínal jsi rovnou v brance?
No, co si pamatuji, tak jsem hrál chvilku v poli. Ale po pár trénincích už jsem byl v brance. Bavilo mě to tam mnohem víc a taky se tam nemusí tolik běhat (smích).

Když jsi přicházel do Slavie, jak moc komplikované to bylo s osobním životem?
Než jsem šel do Slavie, tak jsem byl na hostování v Sokolově. Poté přišly nabídky jít buď do Teplic, do Plzně anebo právě do Slavie. Takže jsem s rozhodováním neměl problém. V Praze jsem dochodil devátou třídu a bydlel jsem na intru, což ze začátku bylo peklo, ale postupem času to bylo lepší a lepší. Byla to dobrá zkušenost do života.

Chytal jsi ještě v Hlučíně a v Táborsku, jak hodnotíš ta hostování?
Řekl bych, že každé hostování splnilo, co mělo. Jsou to dobré zkušenosti do branky i do osobního života. Já jsem rád za každou novou zkušenost a v těch týmech jsem poznal i jiné brankáře a určitě jsem si od nich vzal zase něco nového, z čeho můžu čerpat právě teď. Člověk se pořád učí.

Za Slavii jsi odchytal deset zápasů, je to hodně nebo málo?
Do branky jsem se dostal, protože se zranil Kamil Čontofalský. Pro mě to byl sen, zachytat si za Slavii v Edenu, a že těch zápasu bylo víc, je jen a jen dobře. Těším se na každé utkání, takže musím říct, že jsem byl strašně rád, že to vyšlo.

A pak tě přibrzdilo zranění. Co se stalo?
Na tréninku mě bolelo rameno, tak jsem šel na různá vyšetření a po nich byla operace nevyhnutelná. Měl jsem naštípnutou chrupavku, takže čím déle bych to nechával a oddaloval, tím by to bylo jen horší a to jsem nechtěl riskovat. Léčba trvala plus mínus čtyři měsíce a teď konečně cítím, že mám svoje rameno zpátky.

V ne úplně stoprocentním stavu jsi přišel do Bohemians.
To je pravda. Musím poděkovat lidem z Bohemky, že mi tu šanci dali a vlastně čekali, až to bude dobré. Ještě v přípravě se nevědělo, jestli to vůbec půjde a ani se nevědělo, za jak dlouho budu moci chytat.

V přípravě jsi chytal jeden poločas v Letním ligovém poháru Prahy proti Žižkovu, ale to byl hodně mladý tým složený především z hráčů jedenadvacítky. Poté jsi za juniorku nastoupil k zápasu prvního kolo Juniorské ligy v Jablonci. Za áčko jsi ale vlastně neodchytal žádné utkání a rovnou jsi šel do zápasu.
Já jsem se strašně moc těšil. Asi jsem byl trošku nervózní, ale taková ta zdravá nervozita neublíží. Musím ale říct, že i v těch zápasech, jak jsi říkal, jsem si zachytal, takže připravený jsem byl!

Jak jsi vnímal samotný zápas a atmosféru v Ďolíčku?
Musím říct, že to bylo něco neskutečného. Když jsem to viděl a slyšel při nástupu, tak jsem měl úplně husí kůži a fanoušci byli po celý zápas úžasní a dohnali nás ke třem bodům.

Asi nebylo moc příjemné jít do brány s tím, že jsme dostali ve dvou utkáních deset branek?
Já jsem před zápasem neřešil, že jsme dostali tolik branek. Kdybych nad tím přemýšlel, tak bych byl nervózní mnohem víc a to nebylo zapotřebí. Já jsem se vážně nemohl po tom zranění dočkat, až budu konečně chytat.

O to více potěší vrátit se po dlouhém zranění čistým kontem.
Pro mě byl ten půlrok strašně dlouhá doba. Člověk se snaží dělat věci tak, jak má, aby se vrátil co nejdříve k tomu, co ho baví a to je pro mě chytání. To, že to bylo s nulou, je zásluha celého týmu. Pro mě i pro kluky to bylo po těch venkovních zápasech, které se moc nepovedly, hodně důležité.