Virtuální Ďolíček

Na soustředění do Turecka přijela hrstka fanoušků, zavzpomínejte s námi.

V sobotním magazínu 1905 Klokan jste si mohli přečíst o výpravě malé skupiny fanoušků, kteří přicestovali za Bohemkou až na herní soustředění do Turecka. Nechtěli bychom ochudit ostatní fanoušky, kteří se do Ďolíčku nemohli dostat a proto výpravný příběh z pohledu Libora Potěšila přikládáme i na Virtuální Ďolíček.


Na začátku ledna jsem se na internetu dočetl o možnosti letět za Klokany na soustředění do Turecka. Kapacita byla malá a času na rozhodnutí také málo. Toho večera jsem dorazil domu z práce, celý rozzářený jsem vběhl do pokoje a řekl: „Nepoletíme do Turecka?“ Odpověď zněla: „V létě?“ Řekl jsem: „Teď v lednu, za Bohemkou.“ Přítelkyně začala váhat a já měl jasno – LETÍME! Zbývalo jen vyřídit pasy, zkontaktovat Michala Holase, vyplnit přihlášky, zaplatit a jen už se těšit.

Pátek 29. 1.
Sraz jsme měli na letišti Václava Havla v 8:05. Já s Aničkou jsme potkali Michala už na metru, tak jsme vyrazili směr letiště. Tam jsme potkali Frantu a ejhle, první komplikace. Franta byl totiž hlavní organizátor a s ledovým klidem nám oznámil, že neletí, protože musí do práce. Pěkně nejen ve mně hrklo, ale hned nato nám řekl, že má letenky přebukované a že dorazí v sobotu kolem čtvrté ráno.

Došli jsme k McDonaldu, kde byl oficiálně sraz. Tam už čekal gang Bulíčků - starší Martin a jeho syn Lukáš. Tím jsme byli už kompletní. Dali jsme si kafe a šli se odbavit. Lety byly únavné, ale vše dopadlo na výbornou, až na transfer do hotelu, který nepřijel včas. Ale Franta ho ještě z Prahy v hotelu popohnal.

Okolo 19:30 jsme se konečně dostali na hotel. Mohu za všechny říci, že jsme byli uneseni jeho krásou. Došli jsme na recepci, kde nás ubytovali. Pokoje paráda, jen jsme nepochopili okno mezi koupelnou a ložnicí. Pokoje jsme měli v šestém patře vedle sebe, hráči byli ve druhém podlaží. Vydali jsme se na večeři. Po cestě jsme potkali u kulečníku Rafaela Acostu a Jhona Mosqueru, necelou minutku jsme dívali, jak jim to jde a Martin utrousil: „Fotbal vám jde líp“, naštěstí to neslyšeli (smích).

Turecká kuchyně byla výborná. Po večeři jsme šli na lobby bar, kde byla zhruba polovina týmu. Pivečko a rozhovory s Peterem Čögleyem, Daliborem Slezákem i Romanem Pivarníkem. Z rozhovorů jsme byli hrozně moc nadšení. Celý pobyt jsme na jídlo chodili do místnosti vyhražené pro naši Bohemku, a tak jsme hráče potkávali i při jídle.

Sobota 30. 1.
U snídaně jsme mezi sebou udělali poradu, jak se dostaneme do města Side, kde naši borci svedou bitvu s účastníkem Evropské ligy, rakouským Rapidem Vídeň. Jelikož jsme s Ančou byli v Turecku už dvakrát, tak zkušenosti s cestováním na vlastní pěst máme. Vydali jsme se tedy všichni na autobus.

První, který přijel, nás přiblížil do centra Antalye a to jen za dvě liry, to je asi 16 korun na hlavu. Tam jsme přestoupili na další spoj, zeptali jsme se řidiče, jestli jede do Side. Odpověděl, že ano, tak jsme mu zaplatili také jen dvě liry a říkali jsme si jaká to je paráda, že se vezeme až tam jen za tři pětky. Jenže po nějakých pěti minutách zastavil a řekl lámanou angličtinou: „Side direction right“, tak jsme na křižovatce vystoupili a mazali na další bus. Měl stanoviště hned za rohem a jel za čtyři minuty.

Po chvíli cesty přišel steward vybrat peníze, teď už bylo jízdné dražší - rovných 14 lir. Steward nám rozdal balenou vodu v podobném kelímku jak vlašský salát, co známe z hypermarketu. Po chvíli opět vstal a v ruce držel lahev podobnou citrónce a v té měl dezinfekci s citronovou vůní a každému tím nastříkal dlaně. Franta napřed tvrdil, že to je sirup do té balené vody, pak zahlásil: „Doufám, že nám nepřijde vyčistit zuby“. Všichni jsme dostali velký záchvat smíchu, až nás okřikla mladá Turkyně, kterou jsme vzbudili.

„Side!“ křičí řidič, tak jsme vystoupili a vzápětí nastoupili do dolmuše (místní soukromé mikrobusy), nechali jsme se odvést k místním vykopávkám, ruinám římského chrámu a dalším památkám (opět pouze za dvě liry). Když jsme vystupovali, pro jistotu jsme se zeptali na stadion, ať nebloudíme. Turek nám řekl, že je půl kilometru za těmi palmami. Tak jsme si řekli, že to je paráda, máme dvě hodiny do začátku utkání. Pak jsme se rozdělili, že se za hodinku sejdeme u stanoviště dolmušů.

Po prohlídce památek jsme se sešli a s hodinovým fórem vyrazili na stadion. Po 200 metrech, po cestě zčásti zanesené bahýnkem vytékajícím ze skládky vedle silnice (jediná příjezdová cesta), jsme si říkali, že není něco v pořádku. Došli jsme sice ke stadionku (zřejmě bývalé tréninkové centrum Side Sport), ale i borci ze Slavoje Houslice mají díky Hnátkovi lepší trávník. „Támhle jedou policajti,“ křičím. Rozeběhl jsem se směrem k nim a za mnou běží i Michal - kdo ho zná, neuvěří. Jak doběhl, policajti na to šlápli a ujeli.

Do zápasu zbývalo už jen půl hodiny. A tak Michal zavolal Tomáši Mutinskému. „Děkuji Tome, takže Emirhan Hotel, dobře jedeme.“ Vrátili jsme se zpátky na parkoviště, bereme dolmuš a udáváme adresu Emirhan Hotel. Za dvě minuty jsme na místě, opět za dvě liry. Přichází hotelová ochranka, které se ptáme na tréninkový fotbalový stadion. „Tady žádný není,“ říká a sám se nás ptá: „Rapid? Bohemia?“ Odpovídáme, že ano. On na to: „To je tamhle, jak je ta mešita,“ ukazuje kilometr vzdušnou čarou. Chceme po něm, aby nám zavolal taxi. Nemohl. Tak se vracíme na hlavní silnici, vše - zatím - s úsměvem na tváři. Kdy zase budeme bloudit v Turecku za Bohemkou? Třeba nikdy, řekli jsme si.

O kus dál jsme viděli taxi štafl, tak jsme tam došli. Rozumím, že taxikář říká cenu 80 euro, tak si klepu na čelo, ale kluci říkají: „8 euro, ne 80.“ Omluvil jsem se mu a naskákali jsme mu do auta, za chvíli jsme byli konečně na správném místě, v Emirhan Sport centru. Do začátku utkání nám zbývalo celých deset minut. Shlédli jsme utkání, které se nevyvíjelo vůbec dobře, ale naši borci z nepříznivého skóre 0:2 v poločase uhráli konečný výsledek 2:2, góly dávali Mikuš a Bartek.

Po zápase jsme udělali vzácné společné fotografie s hráči i s o něco menším táborem fanoušků Rapidu. Po té jsme měli tu čest jet ze zápasu s našimi „bohy“, jak to Franta už v Praze naštěstí dojednal. Vždy jsem si říkal, jak to asi v takovém autobusu u hráčů vypadá. Samá sranda, hlavně skupinka vzadu: Hašan, Barťas, masér Vávra a spol. Dojeli jsme na hotel docela zničení, ale šťastní jak blechy. Následovala večeře a pak nekonečný kopec srandy na lobby baru.

Neděle 31.1
Nasnídali jsme se, sbalili věci, odhlásili se před polednem na recepci, bagáž nám uschovali do odjezdu v příručním skladu. Do oběda jsme odpočívali na pláži, kde jsme obdivovali Gajiče s Mosquerou, ale i našeho Frantu, kteří si šli zaplavat do moře. Někteří hráči si zahráli nohejbálek. Potom jsme se naobědvali a vydali jsme se na výlet do Antalye, jen Michal jel na trénink s hráči. V Antalyi jsme obdivovali 45 metrů dlouhé vodopády a krásu starého města. Po večeři jsme se rozloučili s našimi „bohy“ a čekali v lobby baru na transfer na letiště. Cesta zpět domů, až na asi šestihodinové čekání na letišti v Istanbulu na přestup, byla celkem dobrá. Sečteno a podtrženo - super zážitek!

Za všechny z naší turecké partičky si dovoluji poděkovat hráčům a vedení klubu za tuto příležitost.