Vávra: Bohemka je dobrý klub
Jan StrýhalVirtuální Ďolíček přibližuje dalšího zaměstnance sportovního úseku.
Jaký máš vztah s Bohemkou?
Propojení mezi mnou a klubem je kladné. Pracují zde dobří lidé a na nic si tady nehrajeme. Jsem tu zaměstnán od roku 2012, když jsem začínal u juniorky. O rok a čtvrt později jsem přešel k A týmu. Od té doby působím v pozici maséra u prvního týmu Bohemky.
V čem spočívá práce maséra?
V podstatě ve všem. Tady je každý na nějaké pozici, ale všichni dělají vlastně všechno. Každé ráno naložíme s kustodem Radkem Balogem tréninkové věci a většinou jedeme trénovat do Uhříněvsi. Před zápasem samozřejmě chodí někteří hráči na masáže, někdo chce zase tejpy. V normálním zápasovém týdnu máme pondělí až čtvrtek regeneraci. O víkendu utkání, po němž následuje také zregenerování hráčských těl. Aby to proběhlo, tak je třeba zapnout vířivku, saunu, napustit studený bazén.
To určitě ano. Pokud je trénink dopoledne, tak mají kluci sraz asi v 9:30. My jezdíme vždy o hodinu dřív a odjíždíme po skončení tréninkové jednotky jako poslední. Dejme tomu, že když trénink začíná v deset hodin a končí plus mínus ve dvanáct, v půl jedné je oběd, pak jedem do Ďolíčku, vyskládáme zde všechny věci a poté se odebereme domů. V časovém horizontu je to asi od osmi hodin do tří.
Chtěl jsi být masérem už odmala?
Od samého dětství bych úplně neřekl. Jsem ale z lékařské rodiny, máma je zubařka, táta zase anesteziolog ve Všeobecné fakultní nemocnici na Karlově náměstí, bráchovi chybí poslední státnice, aby dokončil zubní lékařskou fakultu. Když došlo na lámání chleba, tak jsem si říkal, jestli se dám na obor zdravotnictví, nebo ne. Nakonec jsem se rozhodl, že půjdu na vysokou školu, konkrétně na fyzioterapeuta. Nějakým způsobem jsem ji chvíli studoval, ale stejně to pak nedopadlo, protože se mi naskytla možnost jít k juniorskému týmu Bohemky, následně k áčku, už se to nedalo skloubit se studiem. Dalo by se říct, že fyzioterapeut je v porovnání s masérem hodně podobná profese.
Využívají častěji tvých služeb mladíci, či spíše zkušení hráči?
To je individuální. Záleží na tom, kdo má jaké trable. Pamatuji si na Ericha Brabce, tak ten chodil na masáž před každým tréninkem i druhý den po zápase. V momentálním sestavení kádru nejspíš po zranění pomalu se vracející Martin Hašek, kterému se tejpuje koleno. Dále Miroslav Markovič, u něj je to o problému s kotníkem, Ondřej Vrzal chodí hodně na promasírování nohou, ale většinou jde k Jakubovi Plíškovi.
Ano, hrával jsem na chatě, ovšem na nízké úrovni. Byla to snad I. A. třída, přesněji klub FK Sedmihorky v Českém ráji kousek od Turnova, zde byly mé fotbalové začátky. Končil jsem v Měchenicích u Prahy, kde jsem si byl párkrát zahrát s kamarády, to jsme hráli 4. třídu, takže ještě horší než předtím.
Jaká situace byla pro tebe nejobtížnější během zápasu?
Asi ta nedávná srážka Martina Berkovce s Danielem Krchem. Všiml jsem si, že o Berkyho (Martin Berkovec – pozn. red.) se stará Francis Koné a viděl jsem Dana, který měl zkrvenou celou část obličeje, to nebylo příjemné, měl hlavu hodně rozseklou. Jakmile utkání skončilo, tak jsem jel za klukama do nemocnice, kde jsem to ještě s nimi řešil, obcházel jsem doktory, abychom měli nějaké výsledky. To bylo asi nejtěžší.
Vybavíš si i klání, kde bylo těch zranění více?
Pamatuji si, že v utkání na Slovácku, za trenéra Romana Pivarníka, se srazili hlavami Václav Kalina s Erichem Brabcem v souboji u lajny. Brába měl rozseklé čelo a Venca prasklou lícní kost. Stalo se to asi před dvěma roky.
Jestli je hráč, kterého doprovázím mimo hrací plochu schopen sám ke čtvrtému rozhodčímu dojít, tak ho nechám, postará se o něj Jakub Plíšek a běžím znovu na hrací plochu. Tato situace nastala jen jednou. Na soustředění v Turecku jsme hráli se Sheriffem Tiraspol, chytal Zdeněk Zlámal, vyběhl z brány, srazil Davida Bartka, který byl hodně otřesený. Běželi jsme rychle k němu, a ještě o minutu dříve se zranil Petr Nerad, soupeř mu prošlápl koleno. S ním jsem byl teprve za lajnou ale ke střídačce ho musel odvést Radek Balog. David Bartek byl naštěstí v pořádku.
Mohl bys přiblížit aktuální stav Martina Haška a Michala Švece?
Samozřejmě. Martin Hašek se zapojil v úterý do tréninku bez úlev. Nemůže sice ještě úplně silou kopat do míče tou zraněnou nohou. Jinak běhat rovně, přihrávat, to je u něj v pohodě, řekl bych, že je celkem dobrý. To jeho zranění není nebolestivé, takže ještě nějakou dobu to bude bolet. Směrem k jeho nasazení do ostrého zápasu to je na dobré cestě. Michal Švec dostal až v pondělí sádru na kotník, kterou bude po dobu deseti dní nosit. Jsou tam potrhané vazy v kotníku, nechci se doslova vyjadřovat k tomu, kdy začne trénovat, to je individuální u každého hráče. Michal pro to dělá všechno, rehabilitace, různé dalších věci, které tomu pomohou. Nestalo se mu to poprvé, na kotníky docela trpěl. Toto je jeho první zranění v Bohemce, sám nejlépe ví, jak to cítí. Mluvil jsem s ním před dvěma dny a říkal mi, že to vypadá docela dobře.
Jaký jsi měl vztah s doktorem Ptáčkem?
Naše spolupráce byla velmi dobrá. Při zápasech jsem s ním toho řešil nejvíce. Posílali jsme mu ne úplně zraněné hráče, když jsme věděli, že je potřeba sono, rezonance. Takové nakopnuté kotníky byly na pořadu dne mezi námi každý druhý, třetí den. Volali jsme si kvůli vyřešení zdravotního stavu jednotlivých hráčů.
Tady na Bohemce je obrovská výhoda toho, že ta kabina je taková zdravá, není v ní nikdo, kdo by se považoval za nějakého borce, co převyšuje ostatní. Všichni kluci jsou normální, hodní. Z dřívější doby se známe dobře s Martinem Berkovcem, byli jsme kamarádi i po jeho návratu do Slavie, čas od času jsme si volali. Jako další třeba Jakub Rada, který bydlí vedle mě. Co se týče momentálního kádru, tak určitě Daniel Krch. Občas spolu zajdeme na nějakou večeři, nebo i Michal Šmíd, ten zde působí dlouho. Samozřejmě i s Josefem Jindřiškem, Tomášem Čížkem. V kontaktu jsem i se Zdeňkem Zlámalem, voláme si spolu a přiletěl z Turecka na moji svatbu. De facto se všemi, nejde vynechat nějaké jméno, ale u těch, co jsem vyjmenoval, je to mezi námi na velmi dobré úrovni. Myslím, že kdyby něco potřebovali, tak mi budou volat stejně jako v obráceném směru.
Máš nějaký vysněný klub, kam by ses chtěl dostat?
I na úkor mého táty jsem vždycky fandil Manchesteru United. Obdivuji je, i díky Alexovi Fergusonovi, který dokázal, že je obrovský trenér, velká osobnost anglického fotbalu. Ale vím, že je to nereálné.
Zmínil jsi Jakuba Plíška, tvého masérského kolegu. Jak to máte během zápasu rozdělené?
Kuba Plíšek připravuje v kabině pití, ovoce, bábovky, iontový nápoj. Já většinou napouštím vířivku, pustím saunu. Před samotným zápasem chtějí kluci namasírovat, docela často, aktivovat svaly. Hráči jsou už zvyklí, že jich jde pár k němu a další zase ke mně. Během hry já běhám na hřišti a on má na starosti pití, když se stane nějaká nepříjemnost, jako proti Slovácku, tak on jede během zápasu s nimi do nemocnice.
Nejlépe si vzpomínám na utkání v Jablonci, před třemi roky. Prohrávali jsme nula jedna, Tomáš Čížek v dresu Severočechů nastřelil břevno, pak to dvěma brankami otočil Jakub Rada ve spolupráci s Václavem Kalinou, když dvakrát Kalda (Václav Kalina) utekl po lajně, naservíroval míč Kubovi Radovi a ten nejdříve hlavou, pak nohou otočil nepříznivý vývoj pro nás. Byl to pro nás důležitý zápas, abychom se zachránili. I když se nám ta záchrana podařila až v posledním kole, ve kterém jsme urvali bod doma s Plzní za bezbrankovou remízu. Další utkání, které mám na paměti, se odehrálo v Budějovicích. Na Střeleckém ostrově jsme v sedmdesáté minutě prohrávali 0:2, ale Kuba Rada s Davidem Bartkem to svými brankami otočili na 3:2 a nastartovali šňůru, díky níž jsme dosáhli konečné šesté příčky v tabulce.
V čem je největší rozdíl v práci u juniorky a u áčka?
U juniorského týmu to zabere dva dny v týdnu. Jeden den zápas, a o den nebo dva dny později je regenerace. U prvního týmu je to full time. Musíme být každý den na tréninku, připravovat věci, starat se o hráče.
Asi ne. Hráči jsou pochopitelně víc unavení, takže jsou na masérském lehátku častěji. Markantní rozdíl to ale není.
Co jsi prožíval při té zprávě, kdy Vladimíra Hrice postihla nepříjemná nemoc?
Byl to šok pro nás všechny. Vladimír Hric tady byl, pokud se nepletu, třiadvacet let, možná i déle. Nám bylo hned zkraje divné, že nepřišel do práce. Proto jsme urgovali Milana Boubína, aby zjistil, co se děje. Dozvěděli jsme se, že to je tak vážné, jak se později ukázalo. Dopadlo to ale dobře, na zápasy Vladimír chodí. Není to ještě do práceschopné, ale lepší se to a domnívám se, že je mu asi už lépe, než mu bylo.
Neměl jsi při naší střelecké smůle chuť nazout kopačky a pomoci týmu rozbourat obranu protivníka?
Nemám takovou výkonnost na to, abych hrál profesionální fotbal (smích). Každého v klubu mrzí, že se naši ofenzivní hráči natrápí ke vstřelení branky. Byla to dlouhá doba, ač jsme poslední utkání prohráli, tak si myslím, že se ta smůla gólem Markoviče protrhla, budeme dávat góly a vyhrávat.