Stoupa: Nástup do Bohemky byl poměrně rychlý
Jan StrýhalPřinášíme rozhovor s fyzioterapeutem Ondřejem Stoupou.
Jsi novým fyzioterapeutem Bohemians. Pověz nám něco o sobě…
Dříve jsem pracoval v některých ambulancích. V mých třiceti letech se mi konečně podařilo se dostat k fotbalu. Za což jsem nejen rád, ale i vděčný, že jsem takovou šanci dostal.
Byla tato práce tvým snem odmala?
Přímo fyzioterapeutem fotbalového klubu jsem rozhodně být nechtěl. Jako malý kluk jsem, stejně jako většina, chtěl být profesionálním fotbalistou. V sedmnácti letech jsem ovšem poznal, že se mi to moc nedaří a na dráhu vrcholového sportovce už to asi nebude. Začal jsem se tedy více věnovat škole. Úspěšně jsem absolvoval gymnázium v Kutné Hoře a dostal se na obor fyzioterapie, který jsem vystudoval. Nakonec tedy nejsem profesionálním hráčem, ale fyzioterapeutem u prvoligového klubu.
Když se ti nezdařilo být profesionálním fotbalistou, hraješ alespoň na amatérské úrovni?
Když pominu tuto dobu, kdy jsou amatérské soutěže přerušeny, tak jsem se vrátil do mateřského klubu, jímž je SK Bečváry, kde chytám. Hrajeme kolínský okresní přebor. Musím říci, že mě lákalo začít hrát a trénovat někde v Praze. Do Bečvár si dojedu pouze na zápas. V Praze hraji ještě Hanspaulskou ligu, ale to spíš na žízeň (smích).
Celý ten přechod byl poměrně rychlý. Předtím jsem pracoval na klinice. Můj táta je fanoušek Bohemky a zaregistroval inzerující článek na stránkách klubu, jehož součástí byl právě inzerát na nového fyzioterapeuta A týmu. Navrhl mi, zda bych to nechtěl zkusit. Sebral jsem odvahu a šel do toho, což se ukázalo jako správné rozhodnutí.
Dnes je studium fyzioterapie pro studenty velmi zajímavým oborem. Co všechno jsi musel zvládnout, aby ses skutečně fyzioterapeutem stal?
Musel jsem hlavně vystudovat školu. Přesněji 3. lékařskou fakultu, program Specializace ve zdravotnictví, obor Fyzioterapie. Přiznávám se, že studium jsem si trochu natáhl. Jak se ale říká, alespoň se to člověk lépe naučí (smích).
Patří tedy studium fyzioterapie k jednomu z nejtěžších?
To si nemyslím, ale těžké každopádně je. Když ho ale porovnáme s medicínou, tak zjistíme, že právě ta jde do daleko větší hloubky i šířky. Člověk musí vědět o dané věci také spoustu detailů. My se zaměřujeme na pohybový aparát, který je ovlivňován dalšími procesy a strukturami, které jsou v těle. Rozhodně nemusíme znát názvy všech léků a k nim i jejich veškeré účinky. Samozřejmě bychom mohli, ale povinnost to není. Když nebudu mluvit jen o medicíně, tak jsou určitě daleko těžší obory.
Existuje nějaké ocenění fyzioterapeuta? Kdy on pozná, že je skutečně kvalitní “kapacitou”?
Na klinice se mu lidé třeba nevrátí. Vidí je pětkrát a pak už vůbec. Nebo za ním přijdou a poděkují mu. V klubu to teprve poznám.
Myslím si, že to o kontaktech být musí. Když jde člověk za fyzioterapeutem, tak přijde do místnosti a je tam s ním sám. Nikdo mu ale nevidí do toho, co on dělá. Ví se až ten výsledek, kterého dosáhl. Posune ho tedy pacient nebo někdo, kdo už s tím daným fyzioterapeutem má zkušenosti a ví o jeho dlouhodobých výsledcích i práci.
Fyzioterapie šla v posledních letech hodně nahoru...
Já si nemyslím, že by šla nějakým závratným způsobem nahoru. Spíš se o ní mluví v daleko větší míře. Je tady strašně dlouhou dobu, ale teď se jí začíná věnovat čím dál větší část populace. Jak ale ten počet lidí roste, tak podobný tempem narůstá i množství těch, kteří k tomu třeba ani nemají oprávnění či školu. Neříkám, že ti lidé jsou v tom oboru špatní, ale ta škola tu od něčeho je. Když to zjednoduším, tak ne všichni, co tu práci dělají, dělají to, co mají a můžou. A jak už to někdy bývá, tak spousta lidí, kteří to oprávnění nemají, o tom ví daleko více oproti těm, jež vystudováno mají. Jinak se používají stále obdobné věci. Je to hlavně o rukou a co pod nimi ten fyzioterapeut cítí. Zároveň i o věcech, které už má naučené a změnách, které na pacientech vidí.
V dnešní době používáte velké množství pomůcek. Máš ty nějakou osvědčenou, na níž nedáš dopustit?
Musím říct, že zatím žádnou věc vyloženě osvědčenou nemám, abych ji využíval více, než své ruce. Docela se mi ovšem zalíbilo pracovat s fazery. To jsou želízka na uvolňování tkání.
Já sám mám zkušenosti s kompresní gumou. Pracuješ s ní?
To je úplně úžasná pomůcka, ale zatím ji nepoužívám. Moc rád bych ale začal, protože je to naprosto jednoduchá věc, jež funguje.
Aktuálně jste v klubu fyzioterapeuté dva. V čem se liší vaše práce?
V podstatě si práci se Šimonem Šenderou rozdělíme. On je v Bohemce už delší dobu a kluky zná. V některých okamžicích jsem byl překvapen, co jsem pod prsty našel. On ale věděl, že u toho daného hráče je to normální. Snažíme si práci vždycky rozdělit.
A co fyzioterapeut fotbalového klubu a ten, který pracuje na klinice? Ty jsi byl v obou rolích. Jaký je mezi nimi rozdíl?
Pokud se budeme bavit o práci v ambulanci, tak tam je to úplně diametrálně odlišné. A to i v tom případě, když se hráči věnuji na tréninku, nebo kdyby za mnou přišel přímo na ambulanci. Na pacienta tam člověk má zhruba půl hodiny, vidí ho třeba šestkrát a roli v tom hrají i pojišťovny. Fyzioterapeut se tam s ním nemůže moc mazat. Musí to udělat tak, aby mu pomohl, ovšem zároveň ví, že pokud by měl o hodinu více času, tak by tu práci s ním provedl lépe a pečlivěji.
Jsem zastáncem toho názoru, že je škoda, že tento trend do České republiky přišel až takhle pozdě. Kondiční trenér může strašně pomoci. V těch trenérských zkouškách je samozřejmě obsažena i kondiční složka. Ale kondiční trenér se na tuhle stránku vyloženě zaměřuje a má co říct k výbušnosti, vytrvalosti a rychlosti hráče. Současně i ví, jak trénink na kondici postavit. Jedno-značně je prospěšnou součástí týmu. Navíc v jeho práci je obsažena i prevence zranění.
Máš osobně nějaký cíl, kterého bys chtěl jako fyzioterapeut dosáhnout?
Aby byli kluci zdraví, nepotýkali se se zraněními a mohli vyhrát ligu (úsměv).
To se nabízí otázka, kterou ti položím s dávkou nadsázky. Nebyl bys pak bez práce?
To určitě ne (úsměv).
Jan Vodháněl se v letní přípravě zranil. Jak probíhal jeho návrat?
Šlo o poměrně jednoduché zranění, jenže potřebuje dlouhou dobu na zhojení. Musí se počkat, než se prohojí a poté se může jít postupně do zátěže. Začínali jsme lehkými věcmi a postupně přidávali těžší. Takhle jsme postupovali až do té doby, kdy byl schopný zvládnout plný trénink. Jakmile se tak stalo, měl ještě týden k tomu, aby si na to zvykl, než šel do utkání. Byl hlavně pod palcem kondičního trenéra Rudy Rondzika. I v tu dobu se mu tam může nějaká bolest ozvat, ale pokud není ostrá, tak jde o obvyklou záležitost. Do prvního utkání nemůže jít okamžitě na větší časový úsek, ale dostane třeba dvacet minut. Tam se ukáže, jak je zvládne. Právě v Karviné takovou porci minut dostal a popasoval se s nimi z mého pohledu velmi dobře. Absolvoval asi čtyři tvrdé souboje, které byly pro jeho koleno zatěžkávací zkouškou. Trošku jsem u nich trnul. Nic se ale naštěstí nepokazilo.
Může ho zranění ovlivnit v další kariéře?
Pokud se zhojilo hezky, tak ho to v budoucnu nebude limitovat. Každý úraz s sebou nese následky, poraněná tkáň už není tak kvalitní jako před úrazem. Některé následky omezují výkonnost, u Honzy by tomu tak být nemělo.
Mám takovou zkušenost s jedním fyzioterapautem, který byl ve fotbalovém klubu, ale znovu by do něj nešel. Znamená to každý den na tréninku, k tomu zápas a někdy i den po zápase. Celkově mu tedy ta práce vlastně zabere celý týden a volného času mu moc nezbyde. Současně uváděl i jako důvod to, že v tom klubu pak fyzioterapeut bere plat menší, než hráči, kteří by se ale bez jeho pomoci na hřiště ani nedostali. Jaký máš ty názor na takovou situaci?
Pokud chceš tuhle práci dělat v klubu, tak musíš mít k fotbalu nějaký vztah. Pokud ho nemáš, tak by sis tu práci asi nevybral. S časovou náročností je to tak, někdy to zabere prostě celý týden, ačkoliv nepracuješ třeba úplně celý den. Celý rok se vlastně řídí tak, jak jsou dané termíny. Nevezmeš si jen tak dovolenou, jako jinde. Musíš to mít prostě rád. Já si takovou práci ale moc přál. Ačkoliv jsem preferoval fotbal, který jsem hrál, tak kdyby se ozval někdo z hokeje, asi bych šel rovněž. Vrátím se ale k té druhé části otázky. Hráči jsou mediální tvář fotbalu. Já jako fyzioterapeut jim samozřejmě do určité míry zajišťuji to, aby mohli na hřišti být. Ale nejsem tam vidět a fanoušci mě přece neocení. Klub za mě také žádné peníze nedostane.
Překvapili mě kluci, jací jsou profesionálové a jak se o sebe starají. Nepočítal jsem s tím, že si každý před zápasem dělá nějakou vlastní rutinu, aby byl připravený a v nejlepším stavu. Čekal jsem, že přijdou do kabiny, obléknou se a udělají si tu rozcvičku, jež vidíme před utkáním. Všichni k tomu přistupují zodpovědně. To jsem nečekal a strašně mile mě to překvapilo.
Podíváme se ještě do tvého osobního života. Jsi muž v ideálních letech (30). Máš přítelkyni?
Nejsi první, kdo se mě na to ptá. Byla to asi pátá věta, na kterou se ptal pan Držmíšek při našem prvním rozhovoru. Já mu řekl, že nemám. Pokud bych ji měl, tak takovou práci nedělám (úsměv).