Smrž: Jsem rád, že jsem v Bohemce
Jan StrýhalPřečtěte si rozhovor s posilou Bohemians do záložní řady.
V závěru letního přestupového období dorazily do Ďolíčku dvě posily. Jednou z nich byl záložník Vojtěch Smrž, jehož jméno bylo skloňováno ve spojení s Bohemians déle. Přestup defenzivního univerzála se povedlo nakonec dotáhnout. Rodák ze Šumperka prozradil detaily ze svých fotbalových začátků a postupné cesty z Karviné až do Čech. Tento rozhovor si fanoušci mohli přečíst už v magazínu Klokan při utkání s Olomoucí.
Odkud pocházíš? Dohledal jsem, že s fotbalem jsi začal v Rapotíně?
Jsem ze Šumperka. V mládeži jsem začal právě tam. Následně mé cesty dál směřovaly do Olomouce a do Karviné. Tam jsem nakonec strávil nejdelší léta a dostal se až do ligy. V dorostu jsem strávil nějaké tři roky. Pak jsem se přesunul do A týmu, kde jsem byl asi pět let. Je to velká část života a mám na Karvinou velmi dobré vzpomínky. S tím Rapotínem je to pravda. Je to vesnice asi pět kilometrů od Šumperka, kde rodiče bydlí. Můj táta za zdejší klub chytal.
Jak na ty začátky vzpomínáš?
Ty samotné začátky a zápasy v přípravce jsou hezké zážitky. Vždycky když přijdu někde na hřiště a vidím hrát děti, tak si na to vzpomenu. Jsem rád, že jsem se fotbalu začal věnovat. Dostal jsem se k němu tak nějak přirozeně. Jak jsem zmínil, táta za Rapotín chytal. Brácha je o pět let starší a taky hrál fotbal. Ne že by mě do fotbalu tlačili, ale chvilku mi trvalo, než jsem se k tomu dostal.
Putoval jsi mezi Šumperkem, Olomoucí a Karvinou. Jak docházelo k těmto přesunům?
V Olomouci jsem se neprosadil a trenér mi sdělil, že bych velké vytížení neměl. Konkurence byla velká. Šlo vlastně pak o takovou náhodu. Nějak přes trenérova syna ze Šumperka jsem dostal informaci, že Karviná hledá hráče s mou typologií. Se štěstím jsem se tedy dostal tam. Pokud by taková možnost nenastala, asi bych se vrátil do Šumperku.
Po dlouhých letech v Karviné jsi pak zamířil do Mladé Boleslavi. Díky čemu k této změně došlo?
Lákala mě šance zkusit něco nového. V Karviné jsem toho zažil dost a hodně se tam střídali trenéři. Karviná je zkrátka specifická a během pěti let tam bylo snad deset trenérů. Já z Karviné přímo nepocházím. I díky tomu jsem asi tolik neřešil, kam se budou mé cesty ubírat. Možnost odchodu do Mladé Boleslavi byla pro mě novou výzvou.
Shodou okolností jsem předtím hrál za Mladou Boleslav, takže to pro mě ani nebylo nové prostředí. Současně bylo předem jasné, že půjde jen o rok. Pro nás to byla i motivace, abychom do Hradce přivezli prvoligový fotbal.
Samotná Karviná je takové specifické místo. Jak se tam tobě žilo a jak jsi trávil čas? Hradec a Praha jsou úplně jiným světem. Říká se, že Karviná doplácí pravidelně na svou lokalitu a hráči z Čech se tam lákají těžko…
Zase bych to takhle úplně neviděl. Hrají tam i kluci z Prahy. Třeba jako Jirka Bederka s Lukášem Budínským, kteří zrovna prošli Bohemkou. Není to asi úplně ten problém, ale nějaký tam asi bude. Nicméně neumím ho přesně identifikovat. Z osobního pohledu jde určitě o velký rozdíl. Samotná Praha je absolutně jiný život. Tento pohled byl také jedním z důvodů, proč jsem se chtěl posunout dál. V Praze je pořád co poznávat. Karvinou mám rád a pokud člověk ví, kam zajít, tak je spokojený. Nicméně Praha je prostě Praha.
O tvém příchodu do Bohemky se mluvilo už během letní přípravy. Proč k němu nedošlo dříve?
Byla to složitá situace. Měl jsem smlouvu ještě na dva roky, ale chtěl odejít. Bylo to mezi vedením Hradce a Bohemky. V podstatě nevím přesně, proč se to táhlo, ale jsem moc rád, že jsem teď tady.
Bohemka se v poslední době proměnila v lepší adresu. Jaká byla tvá reakce, když ses dozvěděl o jejím zájmu?
Aktuální skladba kádru byla rovněž jednou z věcí, proč jsem do Bohemky chtěl přijít. Když se teď v kabině podívám, jaké hráče mám kolem sebe, je to neskutečné. Ať mám jmenovat třeba Necku (Tomáš Necid), ale taky Pepu Jindřiška. Přispělo to k tomu, že jsem se rozhodl pro Bohemku.
Byl jsi tématem také pro ostatní týmy. Dle čeho ses rozhodoval? Co pro tebe bylo nejdůležitější?
Bohemka projevovala svůj zájem o mě už delší dobu. I ta samotná jednání byla konkrétnější, čímž se zvyšoval také můj zájem. Navíc přítelkyně v Praze učí, takže jsme se alespoň nemuseli stěhovat. Bohemka je mi sympatická.
Vybral sis číslo 42. Proč?
Nejdéle jsem nosil v Karviné číslo osm, ale tu tady má Jány (Adam Jánoš) a číslo 88 si vzal Hrubas (Robert Hrubý). Tady to bylo úplně zavřené. Dvaačtyřicítka mi přišla jako super číslo. Mám rád Yayu Tourého, který hrál právě s ním. Připadalo mi to jako dobrá volba.
Zaslechl jsem o tom už dříve. Jezdili jsme do Hradce v autě s Kubou Radou. Ten se znás Danem Krchem, který mu o tom říkal. Něco jsem o tom předem věděl. Tenhle projekt se mi líbí a přijde mi sympatický.
Z Hradce nedávno přišel Michal Reichl, ale hrál jsi také s Láďou Mužíkem. Co další kluci? S kým ses ještě potkal?
Je jich právě spousta. Absolutně nejdéle se znám s Honzou Vondrou, se kterým jsem se potkal v Karviné. S bratrem Davida Puškáče jsem si zahrál taky v Karviné a nerad bych na někoho zapomněl. V Hradci jsme byli ještě s Erikem Prekopem. Taky toto hrálo roli při mém rozhodování.
Když jsi věděl o zájmu Bohemky, ptal ses kluků ještě na nějaké informace? Nebo to ani nebylo třeba?
S Láďou Mužíkem jsme blízcí kamarádi. V létě jsme spolu byli i na dovolené. Měl jsem to z první ruky a předem věděl, do jakého prostředí přicházím.
Proti Bohemians jsi jednou skóroval v dresu Mladé Boleslavi. Pro nás to byl tehdy jeden z malých dílů boje o sestup. Připomněl ti to někdo v kabině?
Nikdo to neříkal. Ovšem když jsem nastupoval v Ďolíčku proti Ostravě, tak mi Láďa Mužík řekl, že můj poslední start na tomto stadionu dopadl gólem. Zpětně mě to samozřejmě mrzí, ale tehdy jsem zkrátka hrál za jiný tým. Tak to ve fotbale chodí. Věřím, že brzy vstřelím gól i za Bohemku a budu se moci před kotlem radovat jako Klokan.
Ty zápasy byly hlavně atraktivní z toho diváckého úhlu pohledu. I fanoušci byli jedním z důvodů, proč jsem do Bohemky šel. Klub neustále podporují a v každém utkání vytváří atmosféru. V Ďolíčku to byly vždycky dobré zápasy. Fanoušci byli ale slyšet i v zápasech, kdy hrála Bohemka venku.
Dostáváme se k závěru. Jak jsi na tom v osobním životě?
Jak se říká, jsem svobodný, ale zadaný. S přítelkyní jsme spolu devět let. Ona učí na prvním stupni základní školy. Nyní je učitelkou v páté třídě. Děti sice zatím nemáme, ovšem věřím, že jednou mít budeme.
Ondra Petrák má za sebou svatbu. Co ty?
Vím o tom. Já jsem o něco mladší, ale budu jim v patách (smích).