Hrubý: Před zápasem dodržuji přibližnou rutinu
Jan StrýhalPřečtěte si rozhovor se záložníkem Robertem Hrubým.
Záložník Robert Hrubý posílil Bohemians přesně v den začátku letní přípravy. Zkušený středopolař začínal s fotbalem ve Slavii, kde také nakoukl do ligy. Poté se vydal do ostravského Baníku, krátce do Jablonce a dalším působištěm byl Zlín. Napříč kariérou už zažil boj o záchranu, poháry, ovšem čerstvou zkušenost má s baráží. Rozhovor si fanoušci mohli přečíst v magazínu k utkání se Zlínem. Nyní ho fanouškům přinášíme také na webových stránkách.
S kariérou jsi začal přímo ve Slavii? Nebo v menším klubu? Jaké byly vlastně tvé začátky?
Byl jsem odmala rovnou ve Slavii. Všechno začalo někdy ve věku pěti, šesti let. Šel jsem na nějaký kemp. Už si teď moc nepamatuji, co to konkrétně bylo. Po něm jsem tam už zůstal až do dospělého věku. Nikam jsem neodešel a setrval ve Slavii do nějakých jednadvaceti let, než následoval přestup do Baníku. Když se ještě vrátím k těm začátkům v přípravce, bylo to skutečně hezké. Jezdili jsme hodně na turnaje a musím říct, že náš ročník byl opravdu dobrý. Z těch turnajů jsme vozili úspěchy a vyhrávali je. Neplatí to jen pro ty domácí, ale byli jsme také na několika zahraničních.
Jak tomu bylo pak v dalších mládežnických kategoriích?
V žácích i dorostu jsme každý měsíc jezdili do zahraničí a měli možnost se porovnat s evropskými kluby. Musím podotknout, že jsmena tom nebyli vůbec špatně. Povedlo se nám postoupit na Nike Cupu do Evropy, kde jsme si vedli relativně dobře. Sice se nepovedlo postoupit do fáze, v jejímž rámci se měly potkat týmy napříč světem. Skončili jsme v Evropě na nějakém pátém místě. Vzpomínám na to moc rád. Šlo ještě o takové období, kdy člověk úplně nemá další starosti a fotbal hraje pro radost. To by se mělo přenášet také do dospělého fotbalu, což si myslím, že se neděje. Občas mi to u některých chybí.
Na jednu stranu to byla samozřejmě nezáviděníhodná situace, protože se hrálo o udržení až do posledního kola. V těch závěrečných čtrnácti dnech jsem skoro nemohl spát, jak mě to trápilo. Nicméně mě tahle zkušenost hodně posílila do dalších let. Byl jsem také psychicky odolnější vůči těžším zápasům. Určitě to mělo svůj přínos, ale jako první sezonu v A týmu bych něco podobného nikomu nepřál. Nicméně jak se říká, co tě nezabije, to tě posílí.
V té době trénoval Slavii zahraniční kouč Alex Pastoor. Jak na tebe tahle netradiční věc působila?
On byl dobrým trenérem a přinesl spoustu nových věcí, na které jsme nebyli zvyklí. Na tréninku se dělaly také jiná cvičení. Kdyby měl víc prostoru a času, určitě by se to na týmu projevilo. Alex Pastoor strávil ve Slavii jen nějaký půlrok, po němž musel skončit i z nějakých osobních důvodů. Přinesl přesně to, na co se klade důraz v Holandsku. Dbal na kvalitu na míči a snažil se s námi hrát fotbal. Bohužel jsme se nacházeli ve složité situaci. Kdyby přišel v klidnějších časech, vypadalo by to jinak. My ale potřebovali v každém zápase urvat výhru, během čehož bylo těžké zapracovávat nové věci.
Sezona 2015/2016 se pro tebe vyvíjela dobře, ale pak přišla pauza a následně hostování v Ostravě. Byl to pro tebe nejtěžší rok? Co se ti tehdy stalo?
Nejsem si teď jistý, zda se mi to nestalo v nějakém zápase za B tým. Pak přišli do Slavie investoři z Číny a nakoupilo se obrovské množství hráčů. Mohl jsem se s konkurencí o místo porvat, ale možností bylo zvolit hostování v jiném klubu. Rozhodl jsem se využít nabídky Baníku Ostrava. Zpětně toho určitě nelituji, protože v Baníku jsem zažil skvělé období. Za tuto změnu jsem rád, i když ta situace byla tehdy neřešitelná. V zimě měl Baník na kontě asi čtyři body. Do Ostravy jsem odešel s tím, že bych měl pravidelně hrát. To jsem právě chtěl a svůj účel to hostování splnilo. Za půl roku jsem odehrál asi patnáct zápasů a přidal i nějaké góly a asistence. Náš tým byl hodně mladý, neboť už šlo o to mužstvo, které mělo vrátit Baník zpět do ligy. Přesto se nám dařilo získat relativně dost bodů.
Vzpomínám na něj hrozně rád. Říkal nám věci jasně na rovinu a nechodil kolem horké kaše. Nedělal mezi hráči rozdíly a ke každému byl upřímný. To se mi na něm líbilo. Konkrétně já s ním měl dobrý vztah a trochu mě mrzí, že už ho teď nemůžu potkat. Určitě na něj budu vzpomínat v dobrém. Příprava pod jeho vedením samozřejmě nebyla jednoduchá, ovšem dokázal nás tím posílit.
Ty máš na vzájemný souboj s Bohemians i mimořádnou vzpomínku. V dresu Jablonce jsi před třemi lety musel odstoupit kvůli zdravotním problémům duševního rázu. Co se tehdy stalo?
Potkalo mě to pak ještě ve Zlíně. Vůbec jsme netušili, co se mnou je a o co by mohlo jít. Až pak se přišlo na to, že mám lehké astma. V období, kdy je vzduch hustší a je sychravo, se mi hůře dýchá. Dostal jsem od lékaře inhalátory a foukačky. Od té doby už se to zlepšilo. Nejhorší byl spíš ten pocit, že jsem nevěděl, proč se to děje a oč vlastně jde.
Úplně nemám nějaké rituály, které bych musel dělat před každým zápasem. Mám nějakou rutinu před utkáním, jíž přibližně dodržuji. Striktní v tom ale nejsem. Jak jsem starší, přicházím na to, že nejlepší je dělat věci dle pocitů v dané situaci. Řídím se podle toho.
Zahraniční angažmá jsi nezažil, ale zato jsi působil ve velkých českých klubech. Vynahradí to dostatečně?
V Baníku, Slavii i tady v Bohemce panuje při zápasech skvělá atmosféra. V Ďolíčku je samozřejmě limitující kapacita. Třeba v Ostravě chodil většinou plný dům a návštěva se pohybovala kolem dvanácti až patnácti tisíc. To mi třeba připomíná fotbal v zahraničí. Ovšem nebyl jsem tam, takže nemůžu moc tohle posuzovat. Není to tak jednoduché se tam dostat, jak si každý myslí. Musíte být lepší, než ten domácí hráč, abyste se uchytili a dostali šanci. Tak by to i mělo být. Když přijde hráč z ciziny, nepředurčuje ho to rovnou k tomu, že ihned musí hrát. V Česku mi někdy připadá, že se dává zahraničním hráčům přednost před domácími. Přitom v daných případech nejsou o tolik lepší. Osobně nijak tohle neřeším a jsem rád tam, kde můžu být.
Tvůj výběr čísla doprovodil i netradiční ohlas v médiích. Řešil jsi to i z tohoto pohledu? Nebo vůbec?
Upřímně jsem vůbec neměl tušení, že se to číslo 88 bere i z tohoto úhlu pohledu. Pro mě jde jen o číslo. Chtěl jsem mít na zádech osmičku, na kterou jsem byl zvyklý a měl ji skoro všude. Někde jsem nosil desítku a při začátcích ve Slavii i čtyřku, protože jako mladý kluk jsem si nemohl vybírat. V Bohemce má osmičku Jány (Adam Jánoš) a ptal jsem se ho, zda si ji chce nechat. On řekl, že ano. Proto jsem se rozhodl pro osmaosmde-sátku a vůbec bych v tom nic dalšího nehledal. V hokeji to taky nikdo neřeší.
Může být pro hráče atmosféra svazující? Třeba když přijedeš na Baník jako soupeř, tam bývá hukot...
To je otázka. Někoho to může znervóznit, ale jiného zase nakopnout, když může hrát před takovou kulisou. Je to tak padesát na padesát. Co se týče mě, hraje se mi lépe před hlasitou diváckou podporou.
Jak ses sžíval s ligovou atmosférou ty?
V té premiérové sezoně jsem to úplně tolik nevnímal. Ovšem jak se blížil konec sezony, zvyšoval se čím dál rychleji i tlak na nás. Člověk už to pak pociťuje. V Ostravě je to spojené také s velkými očekáváními. Přestoupil jsem tam v době, kdy byl Baník ve druhé lize a postupoval. První sezona po postupu byla všelijaká a trvalo, než si všechno sedlo. Dále už jsme hráli skoro o pohárové příčky. Dvakrát jsme skončili na pátém místě a tlak na výsledky byl. Jednou člověka nosili na ramenou, ale jindy byl za vyvrhela. K fotbalu takové věci patří. Pokud panuje při zápase hlasitá atmosféra, určitě je to lepší, než hrát před poloprázdnými tribunami.
Zastavíme se i u MOL Cupu. V dresu Baníku jsi tehdy rozhodl o výhře nad Bohemkou 1:0. Cítíš v sobě, s nadsázkou řečeno, Bohemce dluh?
To si pamatuji. Když se ohlédnu zpětně, tak je to zajímavé. Člověk nikdy neví, kam ho fotbalový život zavede. Tehdy mě těšilo, že jsem pomohl Baníku. Mrzí mě, že ve finále jsme se potkali zrovna se Slavií, která měla v týmu to nejlepší. Finálový zápas jsme prohráli 0:2. Odehráli jsme dobré utkání, ale oni byli v takové fazoně, kdy vyhrávali úplně všechno.
Paradoxně to baráž nebyla. Pořád jsem věřil, že je v našich schopnostech ligu dohrát tak, abychom k té záchraně dospěli. Snažil jsem se to dát do hlav i klukům, protože některé ta situace hodně sužovala. Když jsme si uvědomili, že na to máme, začli jsme hrát. Šlo to vidět i na hřišti. Nejtěžší pro mě byla spíš vůbec první sezona v kariéře, kdy jsem se musel sžít s tempem a celým ligovým fotbalem. Pak už je všechno podobné a nezáleží, zda člověk hraje o poháry či sestup.
Konkrétně ve Zlíně padnul o patro níž hokej. Ten fotbalový nebojuje o holý ligový život poprvé. Jak jste vnímali zodpovědnost za region?
Hrozně mě to vůči Zlínu mrzí. Nechci se pouštět do nějakých rad. Ligovou příslušnost jsme zachránili v poslední možné chvíli. Po takovém průběhu soutěže bych čekal, že se z toho klub poučí a dojde ke změně. Co jsem měl možnost zaregistrovat, nezměnilo se nic a ani do týmu nepřišlo moc nových hráčů. Pro kluky je to teď hrozně těžké. Je mi líto jich i lidí v klubu, kteří jsou hrozně moc fajn. Město na mě zapůsobilo také skvěle. Zlín rozhodně patří ve fotbale i hokeji do nejvyšší soutěže. Já do toho úplně nevidím, ale mrzí mě to. Prostředí ve Zlíně přirostlo k srdci mně i celé rodině.
Při svém příchodu ses zmínil o rodině. Jak je složité skloubit rodinné povinnosti s těmi profesionálního sportovce?
Moc si to užívám. Rodina byla ve Zlíně samozřejmě se mnou. Došlo ale i na období, kdy jsem tam byl týden až dva sám. Na dva až tři není špatné mít takový svůj klid a udělat si vlastní věci. Rodina mě hodně nabíjí energií. Neunavuje mě tohle spojení. Ráno hodím dceru do školky, po tréninku ji já či manželka vyzvedneme. Trávíme spolu všichni hodně času, což je skvělé.