Kamenický dál bojuje s krutým osudem
Libor KoubekJeho jediná prvoligová trefa vynesla <b>Jaroslavu Kamenickému</b> křišťálovou kopačku za Televizní gól desetiletí. Pak ještě dvakrát oblékl dres české jedenadvacítky, ale tím příděl úspěchů bývalého obránce Bohemians končí. Dnes trpí cukrovkou, má za sebou jedenáct operací obou kolen a lékaři ho varují, že skončí na invalidním vozíku.
"Na vlastní polovině jsem zpracoval míč, kousek ho vyvezl, abych poslal dlouhý křižný balon dopředu na Lojzu Špaka. Míč mi však trochu sjel po noze, takže nakonec skončil Láďovi Maierovi v šibenici! Po tomhle zápase jsme vedli ligu."
Byl z toho televizní gól týdne, měsíce, roku a později i desetiletí. Všechny čtyři křišťálové kopačky má dodnes vystavené ve vitrínách u rodičů. Paradoxně jsou to jediné trofeje, které mu velký fotbal nabídl. Následovala sice pozvánka do reprezentační "21", jenže vzápětí se život i kariéra mladého hráče začaly neuvěřitelně komplikovat.
"První operaci kolena jsem se podrobil v šestnácti jako dorostenec v Mladé Boleslavi. Pak mi dalo zdraví pár let pokoj, ale ozvalo se po mém vstupu do ligy. Dnes už mám za sebou jedenáct operací menisků, chrupavek i dalších částí kolen – sedm na pravém, čtyři na levém," vypočítává.
"Když mi bylo jednadvacet, lékaři se shodli, že mám jedinou jistotu - hrát jen tak dlouho, dokud to půjde. Nechal jsem si vždy píchnout injekci a šel na věc. Po poslední operaci v listopadu 1999 mě však varovali, že můj čas už vypršel. A že když se budu fotbalu profesionálně věnovat, skončím do dvou let na invalidním vozíku!"
Sedm sezon se objevoval na soupisce klokanů – čtyři v nejvyšší soutěži, tři ve druhé. Dvakrát zažil návrat mezi elitu, ale v Gambrinus lize se nemůže pochlubit oslnivou bilancí. Stihl zde jen jednatřicet utkání a jediný gól. Opakující se těžká zranění se ukázala jako nejtěžší soupeř. Naposledy nastoupil za Bohemku doma 1. října 1999 proti Českým Budějovicím (0:1).
"Když jsem se probral z narkózy a uslyšel, že musím skončit, byl to pro mne šok. Doktory jsem však poslechl a rozhodl se, že změním styl života. Jsem člověk, který na sobě příliš nedává znát emoce. Samozřejmě že mě to trápilo a sžíralo, ale dusil jsem to v sobě. Možná to byla chyba, že jsem o svých problémech s nikým nemluvil."
S tehdejším trenérem Bohemians Vlastimilem Petrželou se dohodl, že si dá na dva roky přestávku a že se pak pokusí o návrat. Bylo to ale jen zbožné přání. "Funkcionáři Bohemky mi nabídli, ať tam zůstanu. Já však byl tehdy ženatý a rodinu měl v Mladé Boleslavi. Klub mě platil až do léta 2000. Získal jsem tak čas najít si práci. Rok jsem dělal seřizovače ve Škodovce – tím jsem se kdysi vyučil."
K míči se přesto časem vrátil. A navzdory své diagnóze v plném nasazení! Hraje I. B třídu za Skalsko a druhou skvělou kariéru rozjel s futsalisty – nejprve s ligovými z Bakova nad Jizerou a poté i s českým národním týmem! A ještě si přibral hokejbal…
"Kdo mě zná, ví, že jsem blázen, který se nešetří. Fotbal budu hrát do poslední možné chvíle. Nevím, jak si jednou zvyknu na život bez něj."
S futsalovou reprezentací se zúčastnil dokonce ME v Rusku. Podílel se i na letošním postupu do Itálie, ale tam nestartoval a přišel tak o historický bronz. "Smůla! Dva měsíce předtím u mne lékaři zjistili cukrovku! Hrozně se podivovali, že při mé hladině cukru v krvi už neležím tři měsíce v komatu. Čtyřikrát denně si teď píchám inzulín a poznal jsem, že i s tím dá žít."
Je zaměstnán jako sekretář mládeže FK Mladá Boleslav. A v minulé sezoně navíc vytáhl jako trenér A-dorostu své svěřence zpátky do extraligy. V hlavě stále nosí spoustu plánů a budoucnosti se neděsí. "U obou kolen mám artrózu prvního stupně a čekají mě ještě dvě operace. Umělé klouby jsem předem zavrhl. Mám takovou povahu – dokud můžu, tak jdu. A pořád si také říkám, že někteří lidé jsou na tom ještě hůře než já."
Vladimír Zemánek (Sport)