Virtuální Ďolíček

Šok, rozezlení, smutek – tyto pocity se honily hlavou věrného čtenáře našeho webu Vlastimila Petržely po přečtení reportáže ze čtvrtečního setkání hráčů s fanoušky. Bývalý trenér Bohemky se stal v několika případech hromosvodem stížností některých fotbalistů a proto nás požádal o možnost na tato slova reagovat a vyjádřit se k vzneseným obviněním.

„Na Bohemce mi pořád moc záleží a web čtu každý den a to nejen hlavní stránku, ale i diskusní fórum. Nemohla mi tak uniknout ani reportáž ze setkání fanoušků s hráči. Po jejím přečtení jsem se dlouho nemohl vzpamatovat,“ rozrušeným hlasem říká ještě čtyři dny po zveřejnění Petržela. „Nebudu se nijak široce vyjadřovat k tomu, jestli jsem byl na hráče tvrdý, protože oni sami vědí, že to potřebovali a bez toho by zůstali nulami.“

Ale co mě opravdu rozčílilo, to byla slova Libora Janáčka, člověka, kterému jsem v životě několikrát pomohl, ať už sportovně, ale hlavně finančně. Vypiplal jsem ho z ničeho, kdybych ho tenkrát nevzal z Liberce, tak už si nikde nezahrál. Pomáhal jsem mu řešit i jeho osobní problémy, které nebyly právě malé. Tenhle člověk nikde nemůže říkat, že mu Bohemka něco dluží, protože je to přesně naopak. Navíc měl v době mého působení společně s Petroušem nejvyšší plat, kolem sta tisíc,“ stále vzrušeněji vypráví současný kouč petrohradského Zenitu. „Janáček mě hrozně zklamal, jak mě může právě on takhle kritizovat? Myslel jsem si dlouho, že je čestný člověk, ale vyléčil mne z toho. Když jsem mu tak vadil, proč tak moc chtěl jít za mnou do Boleslavi?!“

„Nikdo si nikde jinde než v Bohemce nestěžoval, že pode mnou příliš trénoval,“ pokračuje Petržela. „Na Spartě mi hráči poděkovali, protože věděli, že to potřebovali, nikomu můj trénink nevadil ani na Slavii. Stejně tak neslyším nic v Rusku. Jen z Bohemky se teď dozvídám, že se trénovalo víc, než se mělo. Ale proč o tom mluví až teď a proč každý, koho jsem chtěl do Petrohradu, za mnou hned běžel? Ať si hráči sami sáhnou do svědomí. Povídají, jak vždycky bojovali pro fanoušky a Bohemku a přitom si dva hráči vsadili proti Bohemce na zápase s Hradcem ve Fortuně. To byl tehdy pro mě jasný signál, že musím odejít.“

„Když jsem přicházel do Bohemky, byla na tom ještě hůř, než je teď. Tehdy nebyl v pokladně ani halíř a na soupisce tři kmenoví hráči. Já to tenkrát začal lepit kluky jako je Melecký, Kulig nebo Mareš. Potřeboval jsem prodat Kuchaře, aby se od těch deseti milionů dalo nějak odpíchnout. Od té doby šla Bohemka pořád nahoru. S ní se svezli i hráči, kteří by jinak asi nic nedokázali. A ti na mě teď hážou špínu, to strašně bolí. Byl jsem někdy na hráče sprostý, ale třeba slovo „zmrde“, které mi bylo vloženo do úst, nikdy nepoužívám. Je zvláštní, co se vše na sebe dozvím.“

„V Bohemce jsou ale i teď vynikající kluci, kterým jsem třeba ani tolik napomohl a přesto se ke mně chovají lépe než ti, pro které jsem toho tolik udělal. Třeba Libor Baláž, to je kluk, který na tom hřišti raději umře, než aby něco vypustil. Je na něm vidět, že má fotbal rád a i když jsem mu někdy dával málo příležitostí, tak od něj neslyším křivého slova. Nezažil jsem Honzu Rajnocha, ale od několika lidí vím, že je to čestný a výborný člověk. Takoví lidé dávají Bohemce naději, ti nechají na tom hřišti srdíčko.“

„Bohemka pro mě pořád hrozně moc znamená a pečlivě všechno sleduji. Trápí mě, kde v současnosti klub je, i když jsem to předpovídal. Kdyby se tenkrát sehnal sponzor, mohl z toho být titul, místo toho se klub plácá ve druhé lize. Moc bych si přál, aby se to obrátilo a pozdravuji všechny, kteří si přejí to samé. Nechtěl jsem se pouštět do nějaké diskuse, jen se musím bránit tomu, co o mně říká Libor Janáček, protože právě od něho mě to mrzí nejvíce,“ zakončuje Vlastimil Petržela.