Virtuální Ďolíček

Fotbalisté Bohemians 1905 v pondělí zahájili kondiční soustředění prvními dvěma tréninky, kterých se zúčastnil i Jan Schlindenbuch, fanoušek Bohemians a dobrovolný redaktor Virtuálního Ďolíčku. S Bohemkou strávil celý den, absolvoval všechny tréninky, celý denní program včetně regenerace, a díky němu tak fanoušci mohou nahlédnout přímo do tréninkového procesu A-mužstva. Honza v následujícím článku popisuje, jak je tvrdý život profesionálního fotbalisty, i když den předtím zvedá pohár nad hlavu. Druhý den je vše zapomenuto a jede se odznovu. Jan Schlindenbuch strávil s Bohemkou celé pondělí, den po triumfu na Fortuna Víkendu šampiónů.

Den s Bohemkou strávil Jan Schlindenbuch

O možnosti zúčastnit se na jeden den kondičního soustředění v Břízkách jsem se s Příbou bavil poprvé někdy v říjnu. Vzhledem ke svým běžkařským zkušenostem jsem věřil ve zdárné zvládnutí celodenního zápřahu. Když mi Příba v neděli zavolal, že jako první bude na pořadu běh kolem přehrady a až odpoledne mé oblíbené běžky, začal jsem propadat panice. Následné historce o masérovi Šimečkovi, který si šel s mužstvem minulý týden zaběhat do Kunratického lesa, po chvíli odpadl, ztratil se a málem pak v lese umrznul, jsem se opravdu nesmál…

Nakonec bylo všechno trošku jinak. Náročný víkendový program a velkolepé halové vítězství pozměnily k mému štěstí původní plány trenérů. „Dneska to bude kluci trošku volnější, takové regenerační, abyste vydrželi zítřejší nálož,“ oznámil ráno trenér Hoftych a vyslal nás na dva tříkilometrové okruhy kolem jablonecké přehrady. Zpočátku jsme měli běžet volným tempem společně ve skupině a pak si případně zrychlit. První kolečko jsem absolvoval zcela bez úhony a ve druhém doběhl osamocen zhruba v polovině startovního pole. Paráda! Zvládnul jsem to. Nechápu, co na té zimní přípravě někomu vadí. Ve chvíli, kdy jsem se po chutném obědě chtěl zvednout ze židle a ucítil zdřevěnělé nohy, mi to začalo pomalu docházet. Nástup do bílé stopy byl naplánován tak akorát. Čekat ještě chvilku, asi bych navzdory kafíčku usnul.

„Tempo skupiny bude udávat Aziz,“ zavtipkoval trenér Hoftych při nástupu na běžkařský okruh, zatímco se chudák jmenovaný snažil zvednout již poněkolikáté ze závěje a gesty naznačoval, že se této pocty dobrovolně vzdá ve prospěch Ference. První okruh jsme jeli všichni více méně pohromadě. Vytříbenou technikou vynikají oba horalové – Koty a Pepa (Jindříšek), výborně to jde i Hašanovi. Já se díky dobře zvolené „máze“ a slušné bruslařské technice držel v čelní skupině. Ve druhém okruhu mě dojel Mori a zbytek tréninku absolvujeme spolu. Navzdory krátkým hůlkám, hůře jedoucím lyžím, týdenní dřině v Schalke a vyčerpávajícímu víkendovému galapředstavení, se Morimu pěkně práší za patkami. Nezapře v sobě všestranný sportovní talent. Však také nebýt rodičů, možná by se dnes nepsalo o nadějném fotbalistovi, ale tenistovi. Ve čtrnácti letech chtěl totiž Mori s fotbalem skončit a věnovat se u něj tehdy oblíbenějšímu tenisu. Rodiče mu to naštěstí zakázali. Závěr běžkování zpestřil prudký sjezd dolů k hotelu. Sňóza vtipkoval, že při něm konečně dojde ke zúžení kádru a sám raději sundal lyže. Žádný karambol se nakonec nekonal a všichni už se těší na odpolední svačinu.

Po ní je naplánována individuální posilovna. Dobrovolně se jí, na rozdíl od většiny hráčů, vzdávám a po krátkém pobytu ve vířivce a sauně svěřuji své rozlámané tělo zlatým rukám maséra Šimečka. Nebýt toho, asi by mě Příba musel večer do auta nakládat. Po večeři v šest hodin už je na programu jen regenerace. Čtveřice mlaďochů v čele s Hašanem je však očividně nevybouřená a od sedmi si na dvě hodiny zamlouvá tenisový kurt na čtyřhru. Blázni! To samé si myslí i Pavel Lukáš: „Hašan by šel hrát, i kdybychom dneska běhali celý den s pytlem cementu na zádech. Je to po tátovi sportovní fanatik. Však má z nás taky vždy nejlepší fyzické testy.“ 

PS: Článek píši v úterý, ve tři hodiny odpoledne, den po tréninku s Bohemkou a já už konečně vím, jak v reálu vypadá zimní příprava. Sedím u počítače v teple kanceláře a váhám, jestli mám jít o patro výš do kuchyňky uvařit si čaj. Nohy mám totiž jako dva dubové špalky a při chůzi po schodech mám pocit, že ty špalky právě někdo štípá. Kdybych po tréninku nedostal masáž a místo regeneračního tréninku absolvoval plnou zátěž, vzal bych si určitě dovolenou a celý tento text nadiktoval Příbovi z postele po telefonu. Nechtěl bych být vrcholovým fotbalistou!